Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku

I. Obecná část

Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného vztahu k rovnosti mužů a žen

Vývoj právního řádu v České republice je významně poznamenán společensko-politickými změnami, kterými stát procházel. Po vzniku Československa v r. 1918 jako samostatného státního útvaru byla v následujícím období zavedena do trestního zákonodárství řada na svou dobu moderních institutů, např. při zacházení s mladistvými delikventy. V právní teorii i praxi se prosazovalo pojímání trestu jako prostředku nejen k ochraně společnosti, ale i k nápravě a k sociální integraci pachatele. Úspěšný rozvoj právního demokratického státu byl násilně přerušen událostmi směřujícími k vytvoření Slovenského státu a okupaci Čech a Moravy v průběhu II. světové války a následně pak od roku 1948 do konce roku 1989 podřízením komunistické ideologii a sovětskému vlivu. Tyto peripetie politického vývoje samozřejmě poznamenaly vývoj i charakter právního řádu.

Hluboké ekonomické, politické a sociální změny, ke kterým došlo po pádu totalitního režimu koncem roku 1989, postupně významně ovlivnily všechny oblasti života společnosti. Nová kodifikace trestního práva hmotného bude vycházet samozřejmě ze současné trestněprávní materie. Současný trestní kodex je výsledkem četných novelizací, mnohdy reagujících především na aktuální potřeby vyvolané dynamikou kriminality, hlubší zásahy do koncepčního pojetí našeho trestního práva byly provedeny jen okrajově. Výsledkem je trestní zákon, který jen obtížně reaguje na měnící se společenskou realitu, nedostatečně zajišťuje ochranu svobod a práv jednotlivce a jen v omezené míře přispívá ke stabilitě společnosti.

Nová kodifikace trestního zákoníku bude založena na přesvědčení, že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Kriminální politika, sledující kontrolu a potlačování kriminality, musí proto spočívat ve vhodném vyvažování prevence a represe.

Prevenci je třeba chápat jako soubor nejrůznějších aktivit - především nesankčního charakteru, které vyvíjejí státní, veřejné i soukromé instituce i jednotliví občané. Tyto aktivity jsou orientované na odstraňování, blokaci, oslabování a neutralizaci kriminogenních faktorů. Působení prevence zasahuje do těch oblastí společenského života, v nichž je nutno hledat kořeny kriminality, kam však mnohdy kompetence orgánů činných v trestním řízení nedosahují a jež jsou doménou jiných orgánů státní správy a územní samosprávy, veřejnoprávních institucí i struktur občanské společnosti. Velká úloha v prevenci je proto připisována územním společenstvím občanů (komunitám), zájmovým sdružením občanů, církvím a dalším, i neformálním občanským strukturám. Akcent je kladen na prevenci na místní úrovni, která nejvíce garantuje její konkrétnost a efektivnost.

Prvky preventivního charakteru pronikají stále více i do trestní politiky, zejména např. formou různých odklonů, alternativních trestů a alternativních opatření, které mimo jiné kladou důraz na integraci pachatelů v jejich přirozeném sociálním prostředí, kdy je vyloučen kriminogenní vliv vězeňského prostředí a zejména vězeňské subkultury.

Trestní právo v České republice nepovažuje trest za pouhou odplatu za spáchaný čin. Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost. Vedle základní ochranné funkce, trestní právo usiluje též o sociální reintegraci pachatelů a o zajištění přiměřené satisfakce obětem trestných činů.

Česká republika na prahu 21. století směřuje k plné integraci do evropských hospodářských, politických, kulturních i bezpečnostních struktur. Trestní právo jako součást právního řádu reflektuje tyto integrační procesy. Rekodifikace trestního práva hmotného bude navazovat i na kodifikační snahy v evropském trestním právu.

Trestní právo je odvětvím veřejného práva chránícím práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. Trestněprávní ochrana tak záleží v tom, že trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné, a stanoví i tresty za jejich spáchání. Ochraně před trestnými činy slouží i stanovení podmínek ukládání tzv. ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Trestní právo hmotné, které je předmětem úpravy trestního zákoníku, se uplatňuje prostřednictvím trestního práva procesního, jehož normy upravují postup orgánů činných v trestním řízení o konkrétních spáchaných trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. V tomto smyslu tvoří trestní právo a trestní právo procesní jednotný celek, kde je však třeba vždy rozlišovat část trestněprávní upravenou v trestním zákoně a část trestněprocesní upravenou v trestním řádu.

V kontinentálním právu je úprava trestního práva zpravidla svěřována komplexním kodifikacím, nazývaným trestní zákon či trestní zákoník, což nevylučuje, že zejména určité zvláštní trestné činy, které jsou navázány na specializovanou obchodněprávní, správněprávní a pod. úpravu, jsou obsaženy i v jiných zákonech. Komplexní promítnutí dané problematiky do jednoho trestního zákoníku je účelné, neboť zajišťuje ucelené řešení založené na jednotném systému vybudovanému na základních zásadách trestního práva a jednotném pojmosloví, což usnadňuje jeho výklad i praktické užívání. Takové přehledné řešení je srozumitelné i jednotlivým občanům, jež jsou jeho konkrétními adresáty. To však na druhé straně nevylučuje, aby trestní zákoník jako základní kodex připustil úpravu některých speciálních trestných činů v jiných zákonech tak, aby mohly být upraveny i návaznosti vyplývající ze zvláštní právní úpravy obsažené v samostatném zákoně. Z hlediska rozlišení základního trestního kodexu od dalších zákonů upravujících trestné činy, používá navrhovaný trestní zákoník pojmů „tento zákon“ pro vlastní trestní zákoník a „trestní zákon“ pro trestní zákoník i všechny další speciální zákony upravující trestné činy, včetně zvláštních zákonů o trestní odpovědnosti právnických osob a trestních sankcích jim ukládaných a o trestním soudnictví ve věcech mládeže.

Platný trestní zákon č. 140/1961 Sb. je přes značný počet novelizací ve své koncepci stále poznamenán politickoprávní doktrínou totalitního státu ovládaného komunistickou ideologií založenou na třídním pojetí, jejímž smyslem bylo potlačovat tzv. nepřátelské třídy a tržní pojetí ekonomiky. To bylo vyjádřeno v původním znění § 1 trestního zákona, podle něhož „účelem trestního zákona“ bylo „chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachovávání pravidel socialistického soužití“. Konkrétní projevy tohoto pojetí trestního práva jako prostředku potlačování demokratických složek společnosti byly sice četnými novelizacemi trestního zákona v průběhu devadesátých let potlačeny, když v jednotlivostech (např. ve zmíněném ustanovení § 1 trestního zákona) došlo i k podstatným změnám, k obnovení klasických institutů (viz tzv. rauschdelikt v § 201a trestního zákona) nebo také k zavedení nových moderních trestů (např. trestu obecně prospěšných prací), ale jeho celková koncepce je i nadále represivní a nevyhovuje moderním uplatňovaným trendům tzv. restorativní (znovuobnovující) justice (srov. i nový zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě).

Východiska, kterými bylo poznamenáno formování dosud platného trestního zákona v době jeho vzniku, se promítají zejména v pěti zásadních momentech:

• v systematice obecné a zejména zvláštní části trestního zákona, která stále vyjadřuje hodnotový systém a kriminálně politickou koncepci komunistického totalitního státu založené na socialistické ideologii kolektivismu a potlačování subjektivních práv občanů,
• v materiálním pojetí trestného činu jako základu trestní odpovědnosti, kdy na prvním místě je zdůrazňována společenská nebezpečnost trestného činu vymezená formálními kritérii (§ 3 odst. 4 platného trestního zákona), která v dostatečné míře neumožňují poznat smysl pojmu, přičemž stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl zároveň vždy chápán jako „politický a ideologický pojem”, který v liberálním trestním právu a v právním státě nemá místo; k vytřídění činů, které mají znaky trestného činu jen zdánlivě, je třeba použít podstatně konkrétnějších a jednoznačnějších kriterií,
• v systému sankcí, kde trest odnětí svobody je stále základním trestem, který je možno uložit za všechny trestné činy, a kdy není dostatečně zajištěno ukládání alternativních trestů a alternativních opatření, zejména u prvotrestaných pachatelů a mladistvých, jakož i osob, které se sice dopustily trestných činů opakovaně, ale šlo o drobné, méně závažné trestné činy vyvolané situací, do níž se dostaly,
• v nedostatečné určitosti, jasnosti a přesnosti zákonných definic trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, kde u některých skutkových podstat jsou užity vágní pojmy (např. „pravidla hospodářského styku“ v § 127 platného trestního zákona),
• v nezachování proporcionality mezi sankcemi stanovenými za jednotlivé trestné činy, jak z hlediska druhu sankcí, tak i z hlediska jejich trestních sazeb (což bylo také ovlivněno četnými, často nekoncepčními novelizacemi trestního zákona).

Mimo to ve stávajícím trestním zákoně přetrvávají, ať již pod původním či pod nově zvoleným označením, právní instituty koncepčně poznamenané pojetím, jež stálo u zrodu původní podoby trestního zákona (např. pojem „organizace“ v § 128 odst. 2 platného trestního zákona s výkladovým ustanovením § 89 odst. 16 platného trestního zákona, „urážka nebo pomluva státního orgánu“ v § 154 odst. 2 platného trestního zákona apod.).

Trestní zákon č. 140/1961 Sb. byl v průběhu své platnosti mnohokrát změněn (zákony č. 120/1962 Sb., č. 53/1963 Sb., č. 56/1965 Sb., č. 81/1966 Sb., č. 148/1969 Sb., č. 45/1973 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 47/1990 Sb., č. 84/1990 Sb., č. 175/1990 Sb., č. 457/1990 Sb., č. 545/1990 Sb., č. 490/1991 Sb., č. 557/1991 Sb., nálezem Ústavního soudu ČSFR v č. 93/1992 Sb., zákony č. 290/1993 Sb., č. 38/1994 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 91/1994 Sb., zákony č. 152/1995 Sb., č. 19/1997 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 103/1997 Sb., zákony č. 253/1997 Sb., č. 92/1998 Sb., č. 112/1998 Sb., č. 148/1998 Sb., č. 167/1998 Sb., č. 96/1999 Sb., č. 191/1999 Sb., č. 210/1999 Sb., č. 223/1999 Sb., č. 238/1999 Sb., č. 305/1999 Sb., č. 327/1999 Sb., č. 360/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 101/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 121/2000 Sb., č. 405/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 139/2001 Sb., č. 144/2001 Sb., č. 256/2001 Sb., č. 265/2001 Sb., č. 3/2002 Sb., č. 134/2002 Sb., č. 285/2002 Sb., č. 482/2002 Sb., č. 218/2003 Sb., č. 276/2003 Sb., č. 362/2003 Sb., č. 52/2004 Sb., č. 91/2004 Sb., č. 537/2004 Sb., č. 587/2004 Sb., č. 692/2004 Sb., č. 411/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 70/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 135/2006 Sb., č. 161/2006 Sb., č. 227/2006 Sb., č. 253/2006 Sb., č. 314/2006 Sb. č. 320/2006 Sb. a č. 343/2006 Sb.). Při této četnosti novel bylo navíc obsahové zaměření novelizací provedených po roce 1989 vedeno často i s jasným záměrem měnit jeho koncepci - což však nemohlo vést k úspěchu, popř. měnit konkrétní dílčí projevy a dopady těchto novelizací.

V důsledku toho byla narušena celková jednota pojetí trestního zákona jako základní normy trestního práva hmotného, byly narušeny a do značné míry i změněny jednotné či jednotící principy, z nichž by platná právní úprava měla vycházet a které by i důsledně respektovala. V našem stávajícím trestním zákoně se tak prolínají různá pojetí poznamenaná dobou vzniku určitých normativních konstrukcí.

Vedle trestního zákona jsou trestní ustanovení hmotněprávní povahy v těchto zákonech:

• zákon č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., který se navrhuje zrušit a do nového trestního zákona zařadit nový trestný čin podněcování války, doplněný trestným činem neoprávněného zastupování státu a mezinárodní organizace;
• zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů, jenž bude ponechán beze změny;
• zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zák. č. 359/1999 Sb., který bude novelizován v nezbytném rozsahu v návaznosti na úpravu trestu odnětí svobody v novém trestním zákoně;
• zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zák. č. 633/1992 Sb. a zák. č. 198/1993 Sb., který bude ponechán beze změny;
• zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který bude ponechán také beze změny;
• zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, který bude v nezbytném rozsahu též novelizován.

Hmotněprávní trestní ustanovení jsou obsažena v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku bude i nadále upravovat trestní odpovědnost mladistvých včetně souvisejících hmotněprávních i procesních otázek.

Dále si rekodifikace trestního zákona vyžádá v nezbytném rozsahu novelizaci navazujících ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i dalších souvisejících předpisů.

Rekodifikace trestního práva procesního (trestního řádu) proběhne až v návaznosti na rekodifikaci trestního práva hmotného (trestního zákona) a po vyhodnocení účinnosti tzv. velké novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb.

Trestní zákon i přes poslední změny časově (dobou svého vzniku) a v mnohém ohledu i věcně navazuje na dřívější právní řád, když na jedné straně obsahuje skutkové podstaty trestných činů, z kterých je zcela zřejmé, jak se zákonodárce obával potřebné přesnosti a určitosti při formulaci skutkových podstat trestných činů, neboť takové formulace by mohly být při zákazu analogie na překážku účinné ochraně společnosti (srov. i trestný čin porušování pravidel hospodářského styku podle § 127 platného trestního zákona nebo časté používání „jiného zvlášť závažného následku“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby např. v § 92, § 95, § 97 platného trestního zákona atd.), a na druhé straně obsahuje skutkové podstaty trestných činů, které až detailně reglementují určité chování jako trestný čin (např. nedovolená výroba lihu podle § 194a platného trestního zákona či porušování povinnosti dozorčí služby podle § 286 platného trestního zákona).

Hluboké ekonomické, politické a sociální změny, ke kterým došlo po pádu totalitního režimu koncem roku 1989, postupně významně ovlivnily všechny oblasti života společnosti. Bylo proto jasné, že původní podoba trestního zákona nemůže v nových podmínkách demokratického právního státu a tržního hospodářství obstát a že nastaly podmínky pro odstranění deformací a nedostatků v trestněprávní úpravě. Zároveň bylo zřejmé, že při momentální naléhavé potřebě mnohé zákony nezbytně novelizovat a zároveň vypracovat nové zákony ohledně některých důležitých právních institutů ve všech právních odvětvích není, se zřetelem na kapacitní možnosti a personální obsazení příslušných legislativních pracovišť, možné vydat se cestou rekodifikací základních právních předpisů, včetně trestního zákona. Proto se pod tlakem okamžitých požadavků praxe anebo pod vlivem subjektivních představ o takových potřebách přistupovalo k větším či menším novelám trestního zákona, zpravidla bez konkrétního koncepčního zadání, hlubšího teoretického základu a také bez dostatečné koordinace zákonodárných iniciativ, které vznikaly na různých místech a často byly i co do svých konkrétních legislativních výsledků protichůdné. Proto lze tyto legislativní počiny z let 1989 až 2006 charakterizovat jako snahu rychle reagovat na nastalé změny ve společnosti a „dohánět“ to, co bylo zanedbáno zpravidla při právní úpravě jiných právních odvětví, na něž trestněprávní úprava nezbytně navazuje. Snaha zajistit trestněprávní ochranu novým institutům zakotveným ve zvláštních zákonech vedla někdy i k tomu, že trestní zákon byl opakovaně doplňován o kasuistické skutkové podstaty s velmi úzce vymezenými znaky. Od roku 1998 doplňuje tyto tendence stále výrazněji i potřeba zajistit kompatibilitu našeho trestního práva s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, včetně práva uplatňovaného v Evropské unii.

Celkově je tedy možno uzavřít, že platná právní úprava obsažená v trestním zákoně je nejednotná a postrádá celkovou právní soudržnost založenou na základních zásadách trestního práva hmotného, které se uplatňují v demokratickém právním státě.

Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen a vysvětlení její nezbytnosti jako celku

Návrh nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky (trestního zákoníku) vychází ze zhodnocení účinnosti dosavadních základních předpisů v trestněprávní oblasti, přihlíží k vývoji právní teorie a praxe zejména v evropských zemích s rozvinutým demokratickým systémem, reflektuje změny v ostatních právních oblastech, a je zaměřena na vytvoření co nejvhodnějšího systému ochrany společnosti a jednotlivců před kriminalitou a jejími novými formami.

Cílem nové kodifikace trestního zákoníku České republiky je zejména:Cílem nové kodifikace trestního zákoníku České republiky je zejména:

• plně zajistit ochranu občanských práv a svobod a dalších hodnot garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jakož i vynutitelnost důležitých příkazů a zákazů prostředky trestního práva, byť jde o nejzazší řešení („ultima ratio“), nicméně však řešení v některých směrech nepominutelné;
• zajišťovat realizaci trestní politiky demokratické společnosti založené na principu humanismu, směřující k sociální reintegraci pachatelů a zajišťující přiměřenou satisfakci obětem trestných činů;
• prohloubení diferenciace a individualizace trestní odpovědnosti fyzických osob a právních následků této odpovědnosti;
• dosažení komplexní právní úpravy ochrany mládeže tím, že trestní právo mládeže bude provázáno s právní úpravou z dalších relevantních oblastí našeho právního řádu na základě vědeckých poznatků nejen z oblasti trestního práva a kriminologie, ale i pedagogiky, sociologie, pedopsychologie a pedopsychiatrie;
• změna celkové filosofie ukládání sankcí, kdy je třeba především změnit hierarchii sankcí, v rámci níž by byl trest odnětí svobody chápán jako „ultima ratio“ a byl by kladen důraz na individuální přístup k řešení trestních věcí předpokládající širokou možnost využití alternativních sankcí k zajištění pozitivní motivace pachatele;
• důsledné oproštění od všech reliktů nedemokratického pojímání funkcí a účelu trestního zákona a přihlášení se k ideové diskontinuitě s právním řádem z totalitního období; - dosažení srovnatelné úrovně s trestním právem moderního evropského standardu, při respektování mezinárodních závazků České republiky a požadavků vyplývajících z evropských integračních procesů.

Nově navržená systematika obecné části trestního zákoníku reflektuje požadavek věcně logického uspořádání základů trestní odpovědnosti a jejích právních následků. Upouští se od deklaratorního formulování účelu (poslání) trestního zákoníku. Účel trestního zákoníku, jako základního kodexu trestního práva hmotného, vyplývá z konkrétních ustanovení trestního zákoníku a je jím nepochybně ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zájmů společnosti a ústavního zřízení České republiky, a to prostředky trestního práva. Tento účel tedy vyplývá z předmětu úpravy, aniž by jak účel trestního zákoníku tak i předmět úpravy bylo třeba konkrétně vyjadřovat v nějakém konkrétním ustanovení, jak nakonec není obvyklé ani zahraničních trestních zákonících, ve kterých také nebývá účel zákona či předmět úpravy výslovně vyjádřen, a přesto jeho posuzování orgány činnými v trestním řízení nečiní potíží, neboť dostatečně jasně a přesvědčivě vyplývá z vlastního obsahu trestního zákoníku. svobodách chránit trestněprávními prostředky práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení republiky, v návaznosti na Ústavu České republiky, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.

Společná ustanovení (vysvětlení některých pojmů), která dosud byla součástí obecné části trestního zákona, jsou v návrhu kodifikace zařazena za zvláštní část trestního zákoníku.

Nově kodifikované trestněprávní předpisy budou také reflektovat očekávanou realitu společenského vývoje na počátku příštího století, být funkčními po dostatečně dlouhou dobu a vyjadřovat tak stabilitu právního řádu České republiky.

Návrh nového trestního zákoníku nepředstavuje koncepci, která by prosazovala širokou kriminalizaci jednání, jež podle stávajícího právního stavu nejsou trestnými činy. I když ojediněle samozřejmě nový trestní zákoník formuluje některé nové skutkové podstaty, zejména v návaznosti na mezinárodní závazky, není to charakteristický jev, který by v rámci aplikace navrhovaného zákoníku vyvolával podstatný nárůst trestní agendy. Naopak v některých směrech nový trestní zákoník přinese i dekriminalizaci.

Zhodnocení souladu navrhované úpravy s ústavním pořádkem České republiky, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s akty práva Evropské unie.

Návrh kodifikace trestního zákoníku vychází z přirozeného požadavku garantování základních lidských práv a svobod a respektování mezí zásahů do těchto práv stanovených Listinou základních práv a svobod, a zajištění plného souladu s Ústavou České republiky a ústavní úlohou jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Na rozdíl od trestního práva procesního, které zpravidla reguluje přípustnou míru zásahů státu do práv a svobod zejména obviněného a případně i dalších osob zúčastněných na trestním řízení, je trestní právo hmotné orientováno pozitivně v tom směru, že především stanoví sankce za neoprávněný zásah do práv a svobod jedince nebo i většího okruhu osob, tedy (s výjimkou ustanovení o trestech) se nesnaží o vymezení hranice přípustnosti omezování práv a svobod, ale naopak se zaměřuje na jejich ochranu.

Návrh kodifikace trestního zákoníku je založen na těchto základních zásadách:

• subsidiární úloha trestního práva (princip „ultima ratio“) jako krajní prostředek ochrany jednotlivců a společnosti;
• pachatele lze uznat vinným trestným činem a uložit mu za něj trestněprávní sankci jedině na základě zákona („nullum crimen nulla poena sine lege“);
• zákaz retroaktivity přísnějšího zákona v souladu s Listinou základních práv a svobod;
• nepřípustnost analogie k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti a při stanovení trestů a ochranných opatření, včetně podmínek jejich uložení (zákaz analogie in malam partem);
• individuální trestní odpovědnost fyzických osob, vyjadřující odpovědnost jen za vlastní jednání, čímž je vyloučena kolektivní odpovědnost;
• trestní odpovědnost je založena na zavinění;
• ukládání a výkon sankcí vyjadřuje přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele.

Uvedené zásady, které jsou v teorii i praxi obecně uznávány, nejsou přímo definovány v nově kodifikovaném trestním zákoníku, ale pouze vyjádřeny v celkové koncepci trestního zákoníku a ve vymezení šíře trestněprávní ochrany, kterou trestní zákoník ve svých jednotlivých ustanoveních bude poskytovat. Je třeba je promítnout do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku z hlediska jejich věcného obsahu a konkrétní úpravy jednotlivých institutů v obecné části i konstrukce skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákoníku.

Úprava základních zásad spočívající v jejich definici přímo v trestním zákoníku není provedena zpravidla ani v zahraničních právních úpravách a nemohla by na rozdíl od zásad trestního řízení splnit svůj účel, neboť by byla příliš komplikovaná a obtížně v praxi aplikovatelná, přičemž četné základní zásady by musely být vyjádřeny i v dalších ustanoveních obecné části trestního zákoníku, kdy by musel být řešen i vzájemný poměr takových ustanovení.

K zásadě subsidiarity trestního práva je třeba uvést, že jde o zásadu trestní politiky, která má ovládat „především tvorbu trestního práva“, ale do značné míry i aplikace trestního práva hmotného; zároveň se však týká i nepodmíněných trestů („ultima ratio“ princip) a vztahuje se též na trestní právo jako celek. Proto se uvádí v obecných zásadách trestního práva.

Zásady vyjádřené v návrhu kodifikace nového trestního zákoníku respektují i návaznost na historický vývoj, tradice a zkušenosti československé a středoevropské právní kultury a odstraňují z trestního práva České republiky všechny prvky, které byly poplatné ideologickým a politickým postulátům z totalitního období vývoje našeho státu. Vyjadřují tedy ideovou a obsahovou diskontinuitu s deformacemi právního řádu odporujícími principům demokratického společenského a státního uspořádání.

Návrh trestního zákoníku současně zajišťuje i plnění všech závazků v trestněprávní oblasti, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a dalších dokumentů, vyjadřuje soulad vnitrostátní právní úpravy s normami práva Evropské unie/Evropských společenství a přihlíží k relevantním doporučením a stanoviskům Rady Evropy. Z mezinárodních dokumentů jsou v této souvislosti významné zejména:

Úmluvy (a protokoly) Evropské unie:

• Úmluva EU o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995 (41995A1127(03)),
• Protokol uzavřený na základě čl. K.3 Smlouvy k Úmluvě o Evropské unii o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 27. 9. 1996 (41996A1023
• Druhý protokol k Úmluvě EU o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 19. 6. 1997 (41997A0719(02)),
• Úmluva uzavřená na základě čl. K.3 Smlouvy o Evropské unii o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie ze dne 26.5.1997 (41997A0625).

Společné akce Evropské unie:

• Společná akce ze dne 15. července 1996 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o boji proti rasismu a xenofobii (96/443/SVV) (31996F0443),
• Společná akce ze dne 21. prosince 1998 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o kriminalizaci účasti v zločineckých organizacích v členských státech Evropské unie (98/733/SVV) (31998E0733).

Rozhodnutí a rámcová rozhodnutí Rady Evropské unie:

• Rozhodnutí Rady č. 375/2000 ze dne 29. května 2000 o potírání dětské pornografie na internetu (32000D0375),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2000/383/SVV) (32000F0383),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2001, kterým se mění Rámcové rozhodnutí Rady 2000/383/SVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (32001F0888),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (32001F0220),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zadržení a zabavení prostředků a výnosů z trestné činnosti (2001/500/SVV) (32001F0500),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků (2001/413/JVV) (32001F0413),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/JVV) (32002F0475),
•  Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV) (32002F0584),
• Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/SVV) (32002F0629),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2002/946/JVV ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce prevence umožnění nezákonného vstupu, průvozu a pobytu (32002F0946),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2003/568/SVV ze dne 22. července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568).
• Rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV ze dne 22. prosince 2003 o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii (32004F0068),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami (32004F0757),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2005/222/SVV ze dne 24. února 2005 o útocích proti informačním systémům (32005F0222),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (32005F0212),
• Rámcové rozhodnutí Rady 2005/667/SVV ze dne 12. července 2005 k posílení rámce trestního práva pro boj proti znečištění z lodí (32005F0667).

Směrnice Evropských společenství:

• Směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti,
  zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu); (330L0031),
• Směrnice o harmonizaci některých aspektů autorského práva a příbuzných práv
  v informační společnosti (393L0098),
• Směrnice 2000/46/ES o přístupu, výkonu a bankovním dozoru nad činností elektronických peněžních ústavů (300L0046),
• Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se provádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (32000L0043),
• Směrnice Rady 2002/90/ES z 28. listopadu 2002, kterou se definuje umožnění nezákonného vstupu, tranzitu a pobytu (32002L0090).
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Text s významem pro EHP) (32004L0038),
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/35/ES ze dne 7. září 2005 o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání (32005L0035),

Další mezinárodní dokumenty:

• Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (Štrasburk, 8. listopadu 1990; č. 33/1997 Sb.),
• Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích (Paříž, 17. prosince 1997; č. 25/2000 Sb. M. s.),
• Úmluva o trestněprávní ochraně životního prostředí (Štrasburk, 4. listopadu 1998, ETS No. 172),
• Trestněprávní úmluva o korupci (Štrasburk, 27. ledna 1999; č. 70/2002 Sb. M. s.),
• Úmluva o potlačování financování terorismu (New York, 9. prosince 1999; č. 18/2006 Sb. M. s.),
• Doporučení Rady Evropy (77)28 o úloze trestního práva při ochraně životního prostředí,
• Doporučení Rady Evropy (81)12 o hospodářské kriminalitě,
• Doporučení Rady Evropy (82)15 o úloze práva při ochraně spotřebitelů,
• Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (88)17 o odpovědnosti podniků a jiných právnických osob za delikty spáchané při výkonu jejich aktivit,
• Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (Vídeň, 20. prosince 1988, č. 462/1991 Sb.),
• Celosvětový akční plán proti organizovanému transnacionálnímu zločinu (A/49/748),
• Úmluva Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovaném zločinu,
• Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s osobami, zejména ženami a dětmi z r. 2000 doplňující Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (ČR podepsala 10. prosince 2002, nyní probíhá ratifikační proces),
• Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží (rezoluce OSN 40/33 ze dne 29. listopadu 1985),
• Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže (rezoluce OSN 45/112 ze dne 14. prosince 1990),
• Doporučení Rady Evropy č. R (87) 20 ke společenské reakci na kriminalitu mládeže,
• Pravidla OSN k ochraně mladistvých zbavených osobní svobody (Rezoluce OSN 45/113 ze dne 14. prosince 1990),
• Úmluva o právech dítěte (New York, 30. září 1990; č. 104/1991 Sb.),
• Doporučení RE č. R(92) 16 z roku 1992 – Evropská pravidla týkající se sankcí a opatření států Rady Evropy,
• Doporučení RE č. R(87) 3 z roku 1987 – Evropská vězeňská pravidla,
• Minimální pravidla pro zacházení s osobami v detenci a Minimální pravidla týkající se opatření nespojených s odnětím svobody (Tokijská pravidla),
• Deklarace OSN o odstraňování násilí páchaného na ženách (1993),
• Doporučení Rady Evropy z roku 1985 o násilí v rodině,
• Doporučení Rady Evropy z roku 1985 o postavení oběti v trestním právu a řízení,
• Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (New York, 18. prosince 1979; č. 62/1987 Sb.),
• Nařízení o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (1999/1073/ES, 399R1073),
• Úmluva o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby (Řím, 10. března 1988; č. 100/2005 Sb. M. s.),
• Protokol o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti pevných plošin umístěných na pevninské mělčině (Řím, 10. března 1988; č. 101/2005 Sb. M. s.),
• Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu (New York, 13. dubna 2005),
• Římský statut Mezinárodního trestního soudu (17. července 1998).“

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy, dopad na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a hospodářské subjekty, sociální dopady a dopad na životní prostředí.

Personální posílení a odpovídající materiálové vybavení bude do budoucna vyžadovat rozvíjející spolupráce orgánů trestního řízení při potlačování organizovaného zločinu (včetně mezinárodní spolupráce). V tomto směru se ovšem nejedná o přímý důsledek změny zákona, tj. rekodifikace, neboť tyto výdaje je třeba již v současné době průběžně navyšovat v rámci rozpočtových kapitol jednotlivých resortů.

Určitý nárůst pracnosti a s tím spojenou potřebu finančních prostředků ze státního rozpočtu naopak vyvolá zavedení nového trestu domácího vězení, který je alternativou trestu odnětí svobody. Nejde jen o nutnost provést „technická opatření“ k tomu, aby výkon tohoto trestu mohl být prováděn, ale též o posílení personálního stavu těch institucí, které se na výkonu takového trestu budou přímo podílet - na prvním místě zaměstnanců Probační a mediační služby (dále jen „PMS“).

Personální posílení PMS se týká především nových ustanovení ve věci upuštění od potrestání (§ 46 a násl. návrhu), resp. § 48 podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, dále v souvislosti s nově zaváděným druhem trestu domácí vězení, ale i dalších, nových povinností ukládaných této službě (např. dohled nad propuštěnými z ochranného léčení a jiných). V souvislosti se zavedením těchto nových a rozšířených institutů bude potřeba posílit početní stav PMS nejméně o 100 zaměstnanců, což bude představovat tyto roční náklady (osobní i věcné).

Zavedení systému elektronického dohledu (tzv. „náramků“) pro cca 700 osob si vyžádá na základě zahraničních poznatků (Electronic monitoring in practice, dle Home Office Research Study 177, 2001) v prvním roce pořízení částku cca 559 mil. Kč (pokud by se zařízení pořizovalo nově). Na počet předpokládaných cca 700 sledovaných osob by roční náklady činily přibližně 50 mil. Kč. Podle výroční zprávy GŘVS za rok 2006 činí denní průměrné náklady na jednoho odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody 872 Kč, což představuje roční náklady ve výši 318 280 Kč. Roční náklady na kontrolu (provozní) jednoho odsouzeného k trestu domácího vězení v systému elektronického dohledu představují přibližně 28 572 Kč. Tato částka představuje pouze cca jednu desetinu ročního nákladu na odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody.

Zvýšené finanční náklady si vyžádá i zavedení institutu zabezpečovací detence pro cca 600 chovanců. Ústav pro prvních cca 50 chovanců byl vybudován nákladem cca 27 mil. Kč ve vazební věznici v Brně. Areál pro zbývajících cca 550 chovanců se navrhuje vybudovat ve dvou etapách, s tím, že pro nejbližší období je nezbytné vybudovat jeden objekt s kapacitou 250 míst a v roce 2009 zprovoznit další objekt pro zbývajících 300 chovanců.

Celkový přehled nákladů související se zavedením institutu zabezpečovací detence činí 380 mil. Kč na vybudování ústavu, 95,1 mil. Kč jako roční náklady na platy 210 pracovníků a 30 mil. Kč jako roční náklady na provoz objektu.

Časový přehled nákladů:

Resort spravedlnosti nemá v rámci kapitoly na zajištění zákonem navrhovaných činností prostředky. Pokud je celospolečenský zájem tyto výše uvedené instituty realizovat, musí být k tomu poskytnuty prostředky ze státního rozpočtu.

Navrhovaná úprava nemá dopad na ostatní veřejné rozpočty, ani na hospodářské subjekty, zejména malé a střední podnikatele.

Navrhovaná úprava není spojena se sociálními dopady a nedopadá na životní prostředí.

II. Zvláštní část

ČÁST PRVNÍ – OBECNÁ ČÁST

Důvodová zpráva k hlavě I – Působnost trestních zákonů – § 1 až 11:

Působnost trestního zákoníku, dalších trestních zákonů i zákonů, na které některý z trestních zákonů odkazuje - časová, místní a věcná - je v návrhu kodifikace trestního zákoníku řešena obdobně jako v platném trestním zákoně na podkladě principů ji ovládajících, zejména zákazu retroaktivity, dále principu teritoriality, personality, ochrany (princip reálný) a univerzality. V zásadě totiž není důvod podstatně měnit nebo doplňovat současné znění ustanovení § 16 až 21 platného trestního zákona, které upravují působnost trestního zákona.

Výjimky z působnosti osobní (tzv. hmotněprávní exempce) budou i nadále upraveny ve zvláštních právních předpisech (srov. čl. 27 a 65 Ústavy České republiky).

Úprava zvláštního případu započítání vazby a trestu vykonaných v cizině, obsažená v § 22 platného trestního zákona, je zařazena do hlavy upravující ukládání trestu do ustanovení obsahujícího obecnou úpravu započítání vazby a trestu (§ 91 návrhu trestního zákoníku), neboť tam systematicky patří.

Důvodová zpráva k § 1:

Do nové kodifikace bylo doplněno ustanovení § 1, podle kterého je čin (skutek) trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.V této souvislosti je třeba si uvědomit, že „zákonem“ se rozumí nejen vlastní trestní zákoník, ale i všechny další speciální zákony upravující trestné činy a odpovědnost za ně (srov. § 386). V ustanoveních o působnosti trestních zákonů se však zpravidla používá jen pojmu zákon (nikoli trestní zákon), neboť v těchto případech jde nejen o trestní zákony ve smyslu uvedeného ustanovení § 386 ale i o další zákony, na které některý z trestních zákonů odkazuje.

Jde o vyjádření zásady „nullum crimen sine lege“ (žádný trestný čin bez zákona) v návaznosti na čl. 39 Listiny základních práv a svobod a zároveň také o nejobecnější vyjádření zákazu retroaktivity, který je pak dále rozveden v § 2 o posuzování trestnosti činu ve vztahu k době jeho spáchání.

Důvodová zpráva k § 2:

Osnova v § 2 upravuje časovou působnost trestních zákonů. Nový trestní zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže jeho použití je pro pachatele příznivější (§ 2 odst. 1). Nový pro pachatele příznivější zákon tedy působí nazpět, avšak přísnější trestní zákon nemá zpětnou působnost (zákaz retroaktivity přísnějšího zákona). Použije-li se však některého zákona předchozího, nelze pachateli uložit takový druh trestu, který nezná zákon účinný v době rozhodování o trestném činu (§ 3 odst. 1), což je logické z hlediska výkonu uloženého trestu, který se sice ukládá podle starého zákona, ale výběr jeho druhu je omezen jen na ty druhy, které upravuje zákon v době ukládání trestu. Také o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje, neboť v zájmu prevence je třeba užívat nejnovějších forem ochranných opatření.

Návrh nového trestního zákoníku nově upravuje užití zákona, jestliže se zákon změní během páchání činu. V takovém případě se užije zákona, který platil při dokončení jeho páchání, kterým se rozumí v návaznosti na odstavce 3 a 5 § 2 dokončení jednání (konání) nebo při opomenutí ukončení povinnosti jednat.

Vzhledem k tomu, že v praxi je někdy sporné posuzování doby spáchání trestného činu, navrhuje se tuto otázku upravit tak, že jde o dobu, kdy pachatel nebo účastník konal, nebo v případě omisivních trestných činů jednal ve formě opomenutí (obdoba úpravy v německém trestním zákoně). Dobu činu je třeba posuzovat podle doby jednání, neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto jednání. Navíc mezi dobou jednání a následkem, resp. účinkem může zejména u nedbalostních jednání uplynout poměrně dlouhá doba (např. zanedbání bezpečnostních předpisů může vést k následkům předpokládaným trestním zákonem až po mnoha letech). Touto úpravou bude dosaženo z hlediska časové působnosti zákona stejného posuzování dokonaných trestných činů a přípravy či pokusu trestných činů, u kterých se již dnes za dobu činu považuje doba jednání pachatele. Okamžik dokonání činu při tomto pojetí tedy nebude rozhodující (bude naopak rozhodující pro běh promlčecích lhůt), čímž se odstraní výkladové problémy zejména u poruchových deliktů.

Důvodová zpráva k § 3:

Do tohoto ustanovení byla beze změny přejata úprava § 16 odst. 2, 3 platného trestního zákona, neboť tato úprava se v praxi osvědčila, a proto ji není třeba měnit. Trest se tedy při splnění podmínek § 2 návrhu trestního zákoníku např. ukládá podle starého zákona, ale výběr je omezen na to, co z toho skýtá nová, byť méně příznivá úprava. Toto ustanovení je výjimkou z ustanovení § 2 odst. 1 návrhu trestního zákoníku a ze zásady, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Tato úprava má za účel přizpůsobit trest ukládaný sice za účinnosti nového trestního zákona, ale podle předpisů dříve účinných, novému systému trestů. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jestliže nová právní úprava nebude příznivější a bude nutno použít zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, nelze uložit druh trestu, který by bylo nutno uložit podle tohoto dřívějšího zákona, pokud je takový druh trestu novému trestnímu zákonu či zákonům neznámý. Pachateli však v takovém případě není možno uložit ani druh trestu neznámý novému trestnímu zákonu či zákonům, ale obsahově se takovému trestu blížící a známý pozdějšímu právu

Důvodová zpráva k § 4:

Ochrana společenských zájmů vyžaduje, aby se i nadále stíhaly všechny trestné činy spáchané na území České republiky bez ohledu na to, zda je spáchal náš občan nebo cizinec (§ 4). V té souvislosti je nově upraveno spáchání účastenství na území České republiky (§ 4 odst. 3), a to bez ohledu na to, zda čin pachatele je v cizině trestný (§ 4 odst. 4). V ustanovení § 4 odst. 4 je upravena určitá modifikace zásady akcesority účastenství (srov. § 24), která navazuje na dovětek uvedený v § 24 odst. 2 „jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného“. Za podmínky, že účastník jednal na území České republiky, není tedy rozhodné, zda čin pachatele je v cizině vůbec trestný a jak. Na účastníka se použije našeho trestního zákona; musí se však samozřejmě hlavní pachatel v cizině [srov. odst. 3 písm. b)] dopustit alespoň pokusu činu, který je v České republice trestný (viz návěta § 24 odst. 1).

Důvodová zpráva k § 5:

Do tohoto ustanovení byla v zásadě vtělena úprava § 17 odst. 3 platného trestního zákona s drobnými úpravami, které rozšířily tuto úpravu mimo lodí i na „jiná plavidla“ a mimo letadel i na „jiné vzdušné dopravní prostředky“, které jsou registrovány v České republice. Zásada registrace (nazývaná také „zásadou vlajky“), která však má jinak v podstatě stejný režim jako zásada teritoriality, znamená, že podle našeho zákona se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného plavidla. anebo letadla nebo jiného vzdušného dopravního prostředku, které jsou registrovány v České republice, a to bez ohledu na to, zda se např. loď v té době nacházela v mezinárodních vodách či ve vodách pobřežních (teritoriálních). Trestní jurisdikce České republiky je zde odvozena od registrace lodi nebo letadla, které pak nesou její vlajku. U civilních a obchodních lodí nebo letadel se dříve zastávala teorie tzv. plovoucího nebo létajícího území, kdy paluba se považovala za české území, jestliže loď byla na širém moři nebo letadlo nad širým mořem. Zásada vlajky (registrace) je např. uplatněna v mezinárodních úmluvách o stíhání leteckého pirátství (Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel, přijatá dne 16. prosince 1970 v Haagu – vyhl. č. 96/1974 Sb. a Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví, přijatá dne 23. září 1971 v Montrealu – vyhl. č. 16/1974 Sb.).

Důvodová zpráva k § 6:

Osnova také obdobně jako platný trestní zákon umožňuje postih občana České republiky za trestné činy spáchané v cizině (§ 6).

Důvodová zpráva k § 7:

Spáchá-li trestný čin cizinec v cizině, potrestá ho zpravidla stát, na jehož území byl skutek spáchán. České orgány činné v trestním řízení ho budou stíhat pouze v případech, pokud byl čin namířen proti takovým zájmům, které je nutno podle trestního zákoníku stíhat bez ohledu na místo spáchání činu (§ 7), anebo za podmínek vymezených na základě subsidiární zásady univerzality v navrhovaném ustanovení § 8, které souvisí s tzv. extradicí. Při tom budou postupovat v rámci své diskreční pravomocí v souladu s touto zásadou.

V souvislosti se zněním § 7 je též pamatováno na ochranu našich občanů nebo osob bez státní příslušnosti, které mají na území České republiky trvalý pobyt, před trestnými činy spáchanými proti nim v cizině (pasivní princip personality). Taxativní výčet trestných činů v tomto ustanovení je doplněn v tom směru, aby bylo např. výslovně pamatováno na ochranu našich pasů, občanských průkazů a jiných veřejných listin před paděláním.

Důvodová zpráva k § 8:

V ustanovení § 8 upravujícím subsidiární zásadu univerzality a podobně i v § 10 upravujícím předání občanů České republiky, se pamatuje i na možnost předání pachatele členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Důvodová zpráva k § 9:

Všechny tyto zásady teritoriality, registrace, personality, ochrany a univerzality jsou modifikovány v návaznosti na ústavní principy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal souhlas Parlament a kterou je Česká republika vázána (§ 9).

Důvodová zpráva k § 10:

V § 10 upravujícím vydání a předání občanů České republiky se pamatuje i na možnost předání pachatele členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Důvodová zpráva k § 11:

Do tohoto ustanovení byla beze změny přejata úprava § 16 odst. 2, 3 platného trestního zákona, neboť tato úprava se v praxi osvědčila, a proto ji není třeba měnit.

Důvodová zpráva k § 12:

Základním obecným ustanovením (§ 12) vztahujícím se k trestní odpovědnosti je zdůraznění vůdčí základní zásady zákonnosti (odstavec 1), která navazuje na princip „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ vymezený spolu se zákazem retroaktivity v § 1.

Odstavec 2 vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“ z ní vyplývající, který je zejména v poslední době významně akcentován v nálezech Ústavního soudu – např. pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, II. ÚS 413/04 atd. Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývající princip „ultima ratio“ byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.), ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.¹ Přitom tento princip je uplatňován jak v systémech s formálním pojetím trestného činu,² tak i v systémech s materiálním pojetím trestného činu.³ S tím je v souladu i judikatura Ústavního soudu České republiky, který v uvedených nálezech opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu „ultima ratio“ místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko – 14 307/88, § 52, a Cantoni vs. Francie – 17 862/91, § 29 (srov. nález ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, publikovaný ve sv. 31 pod č. 136 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ústavní soud takto rozhoduje u různých trestných činů především majetkové nebo hospodářské povahy, např. u trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona, podvodu podle § 250 trestního zákona, neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a trestního zákona atd., a použití principu „ultima ratio“ postupně rozšiřuje. Přitom staví zpravidla použití tohoto principu vedle naplnění znaků trestného činu (srov. např. nález ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, Sbírka nál. a usn. ÚS, sv. 35, str. 569, nález č. 196). Použití principu „ultima ratio“ je využíváno také v judikatuře obecných soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 7 Tz 230/2000 a 5 Tdo 897/2005), a to v podstatě ve stejném smyslu, jako je tomu ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu. Zváží-li se tedy tato judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, je možno uzavřít, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Zásada subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Na tom se obecně shodují i představitelé právní teorie i praxe, kteří uznávají, že ze zásady subsidiarity trestní represe plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii, když postulát „ultima ratio“ má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání.⁴ V liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Toto řešení, které v obecné poloze řeší vztah hierarchie odpovědností (civilní, disciplinární, správní a trestní), včetně vztahu k přestupkům a jiným správním deliktům (tzv. správnímu trestání), navíc vede k zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do textu trestního zákoníku, což nepochybně posiluje její praktické využití při aplikaci konkrétních trestněprávních norem.

Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti.⁵ Opuštění pojmu nebezpečnosti činu pro společnost je namístě nejen proto, že je s ním spojeno tzv. třídní pojetí a třídní uplatňování trestního zákona, ale i pro jeho obsahovou nevhodnost, když z hlediska své povahy směřuje do budoucna. Vhodnějším pojmem je společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněným trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku (např. na pojem „škodlivého následku“ v § 33 písm. a)]. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z § 39 odst. 2.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Zároveň neznamená návrat k materiálnímu pojetí trestného činu, neboť není součástí definice trestného činu uvedené v § 13, když zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ se uplatňuje mimo definici trestného činu. Z tohoto důvodu se používá v zahraničí i v soudní praxi těch států, jejichž pojetí trestného činu je ryze formální. Uvedené ustanovení tedy neznamená negaci formálního pojetí trestného činu, a to z toho důvodu, že i když v převážné většině trestních zákoníků v klasických demokraciích je trestný čin shodně s návrhem trestního zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň vždy chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém souhrnu charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé občany chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Při tomto přístupu má hledisko společenské škodlivosti povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činu od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle § 325 a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 a § 48 přestupkového zákona). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy, což je reakcí na opakovaně vyslovovanou obavu, že by formální pojetí mohlo vést k „přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou dnes odloženy ještě před zahájením trestního řízení, což by se přirozeně dříve či později nepříznivě projevilo i v nákladech státu. Procesní řešení obsažené v novelizaci ustanovení § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu nebylo totiž shledáno dostatečným.

Návrh trestního zákoníku (§ 12) nepočítá vedle klasické trestní odpovědnosti osob fyzických se zavedením trestní odpovědnost právnických osob. Na základě dohody ministrů spravedlnosti a vnitra se úprava odpovědnosti právnických osob, včetně účinných, přiměřených a odstrašujících sankcí, upraví v návrhu správního trestání, který připravuje Ministerstvo vnitra. V mezinárodních dokumentech se požaduje odpovědnost právnických osob za jejich deliktní jednání, avšak není bezpodmínečně požadována trestní odpovědnost, proto také v některých státech Evropské unie (např. Německo) není zavedena trestní odpovědnost, ani se s jejím zavedením v budoucnu nepočítá. V rámci správního trestání bude zajištěno i naplnění katalogu doporučovaných sankcí pro právnické osoby, jako např. zbavení nároku na veřejné dávky a subvence, peněžité pokuty, dočasné, či trvalé vyloučení z komerčních aktivit, dohled, likvidace právnické osoby apod.

Důvodová zpráva k § 13:

K dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti je návrh nové kodifikace založen na formálním pojetí trestného činu, což mj. povede ke zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti všech před zákonem. Toto řešení znamená opuštění dosavadního materiálního či formálně materiálního pojetí a je výraznou změnou určující charakter nové kodifikace trestního práva. Formálně právní pojetí trestného činu je důsledně promítnuto do definic jednotlivých skutkových podstat trestných činů.

Formální pojetí trestného činu odpovídá více logice trestního práva spočívající v tom, že se řízení např. pro méně závažné výtržnictví zastaví, než aby se taková méně závažné výtržnictví již předem nepovažovalo za trestný čin, což by mohlo mít především u mladistvých pachatelů za následek destrukci právního vědomí sociálně etického významu výtržnictví. Proto je v posledních letech v demokratických státech stále více preferováno procesní řešení depenalizace, a to hlavně proto, že intervenční oprávnění státního zástupce při uplatnění principu oportunity poskytují různé varianty odklonů (alternativních řízení) ještě v předsoudním stadiu trestního řízení, což vede k možnému narovnání mezi pachatelem (obviněným) a obětí (poškozeným) kontrolovanému státním zástupcem (srov. např. § 153 a § 153a německého trestního řádu, § 90a až § 90m rakouského trestního řádu a čl. 41-1 čís. 4, resp. 5c a čl. 42-2 francouzského trestního řádu; v České republice srov. § 307 až § 314 platného trestního řádu). V souladu s tím se v České republice v posledních letech při zachování zásady legality v rámci legislativního vývoje stále více uplatňují prvky oportunity, a to i pokud jde o možnost zastavení trestního stíhání [srov. § 172 odst. 2 písm. c) platného trestního řádu a nové znění tohoto ustanovení navržené v připojené novelizaci trestního řádu].

Formální pojetí trestného činu vede k přesnějšímu vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů (aniž by tyto skutkové podstaty byly kasuistické), neboť neumožňuje ponechat řešení vágních nebo širokých zákonných pojmů na judikatuře soudů. Navíc důsledně naplňuje zásadu žádný trestný čin bez zákona (srov. čl. 39 Listiny základních práv a svobod a § 1 návrhu trestního zákoníku). Formální pojetí trestného činu také lépe reflektuje oddělení moci zákonodárné od soudní a výkonné, neboť vymezení trestných činů důsledně ponechává na Parlamentu České republiky a soudům ponechává jen posuzování, zda jsou jednáním konkrétního pachatele naplněny znaky trestného činu, aniž by soud byl oprávněn dospět k závěru, že při naplnění zákonných znaků nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění jeho materiální podmínky. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že takový závěr za platnosti a účinnosti trestního zákona založeného na materiálním pojetí mohl učinit nejen soud, ale i státní zástupce a dokonce i policejní orgán.

Formální pojetí trestného činu obsažené v osnově trestního zákoníku přitom neznamená, že by společenská škodlivost trestného činu (která nahradila vágní pojem společenské nebezpečnosti, který nebyl ani definován a jako kritéria používal čistě formální typové okolnosti – srov. § 3 odst. 4 platného trestního zákona), neměla po jeho přijetí již žádný význam, když opak je pravdou, neboť tato materiální kritéria se v typové podobě uplatňují v legislativním procesu, a to při stanovení, jaká typová jednání – skutkové podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými činy a s jakou trestní sazbou, jakož i v rámci výkladu trestního zákoníku při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ (§ 12 odst. 2), a dále samozřejmě i při ukládání trestů za formálně vymezené trestné činy (přečiny a zločiny), kde se kritéria povahy a závažnosti činu vymezená v § 39 odst. 2 osnovy trestního zákoníku uplatní jako základní kritéria pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

Kodifikace trestního práva hmotného vychází z formálního pojetí trestného činu, které však neznamená, že trestný čin lze chápat jako pouhý popis znaků charakterizujících trestný čin, neboť z hlediska jeho legislativního vymezení i jeho interpretace je třeba ho posuzovat jako čin společensky škodlivý (resp. tzv. materiálně protiprávní), což však nemá při jeho aplikaci význam materiálního znaku trestného činu, jako tomu bylo u materiálního pojetí. Na druhé straně je však třeba využívat zásadu subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ do trestního zákoníku má totiž i význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý (viz důvodová zpráva k § 12 odst. 2).

V souvislosti s vymezením pojmu trestného činu je třeba posoudit problém zvláštní trestní odpovědnosti mladistvých pachatelů, který je řešen v rámci zvláštní úpravy trestání mladistvých (viz níže), a zvláštní trestní odpovědnosti za vybrané vojenské trestné činy (dnešní ustanovení § 294 platného trestního zákona), kde se navrhuje vzhledem k úpravě pojmu trestného činu tuto zvláštní úpravu vypustit s tím, že v případech, kdy postačí jiný postih, bude možno využít buď zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ vymezených v § 12 odst. 2, nebo platného trestního řádu, popř. rozhodnutí o odložení věci ve smyslu § 159a odst. 4 novelizovaného trestního řádu či rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) nebo § 172 odst. 2 písm. c) novelizovaného trestního řádu.

Důvodová zpráva k § 14:

Kategorizace soudně trestných jednání bude založena na bipartici - zločin a přečin. Bude tedy opuštěno dosavadní pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu bude zachován jako nadřazený termín. Bipartice bude vycházet z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání (trestných činů) vyjádřené trestní sazbou. Přečinem bude čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody do 3 let. Kulpózní trestné činy budou přečinem vždy. Ostatní činy uvedené ve zvláštní části trestního zákona budou označeny za zločiny (jako zvlášť závažné zločiny budou posuzovány trestné činy s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody nejméně 8 let a trestné činy uvedené v nyní platném § 62 trestního zákona).

Tato kategorizace trestných činů rozšíří prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pro diferenciaci trestních sankcí.

Navržená kategorizace se odrazí i v trestním procesu a bude základem pro vytvoření různých typů řízení, příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem, používání odklonů a dalších institutů trestního řízení. V podstatě standardní trestní řízení bude konáno o zločinech, u přečinů budou převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace.

Kategorizace soudně trestných jednání úzce souvisí s problematikou správního trestání. Koncepci správního trestání zpracovává Ministerstvo vnitra. Dosud zpracovaný návrh obsahuje varianty, z nichž první předpokládá, že postih přestupků, jako kategorie méně závažných deliktů navazující na činy soudně trestné, bude řešen samostatně mimo působnost trestního zákona. Druhá varianta předpokládá, že stávající přestupky a jiné správní delikty mající návaznost na trestní zákon budou při formálním pojetí trestného činu zahrnuty do trestního zákona. Pokud by byla zvolena druhá varianta, připadá v úvahu tripartice, tedy rozšíření kategorizace soudně trestných jednání o „provinění“ zahrnující soudně trestné přestupky. V současné době se však jeví jako vhodnější první varianta řešení postihu přestupků v rámci správního trestání, mimo působnost trestního zákona, což by vedlo k předpokládané bipartici v trestním zákoně - zločiny a přečiny.

Důvodová zpráva k dílu 2 – Zavinění – § 15 až 17:

Dosavadní pojetí zavinění jako předpokladu pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin bude zachováno. V rámci dosavadních forem zavinění byly na základě zahraničních úprav (srov. rakouskou a německou úpravu) zváženy jejich definiční modifikace, zejména úmysl předem uvážený („dolus praemeditatus“), který na rozdíl od úmyslu neuváženého v prudkém hnutí mysli („dolus repentinus“, „affectus“, „impetus“), ač není obecnou formou úmyslu, je zejména u zvlášť závažných zločinů a u všech úmyslných trestných činů proti životu a zdraví stanoven jako zvlášť přitěžující kvalifikační okolnost. Současně byl doplněn do výčtu obecných přitěžujících okolností [srov. § 42 písm. a) návrhu trestního zákoníku]. Dále se bylo třeba zabývat i možností úpravy obmyslu („Absicht“), což je vůle přivodit výsledek, který je pachatelem žádán, jehož si pachatel přeje, po němž touží, a který je tedy konečným cílem (účelem jeho činnosti), kdy platný trestní zákon hovoří buď o specifickém úmyslu nebo také o účelu nebo cíli. S ohledem na teoreticky propracovanou a praxí všeobecně přijímanou definici úmyslu ve dvou formách – úmyslu přímého a eventuálního, však nebylo shledáno vhodným zakotvení obmyslu jako zvláštní formy zavinění (úmyslu). Podstatou obmyslu je skutečnost, kdy pachateli záleží na tom, aby přivodil určitý výsledek, který je jím žádán nebo si ho přeje, pro nějž zákon předpokládá obmyslné jednání, a proto zpravidla spadá pod úmysl přímý („dolus directus“), který je u nás tradičně dobře formulován. Úmysl je totiž pojem širší než obmysl, který je pojmem užším. Zjednodušeně řečeno úmysl je vůle přivodit určitý následek, zatímco obmysl je vůle přivodit určitý následek, který je pro pachatele účelem či konečným cílem jeho činnosti.

Zavinění proto bude mít i nadále dvě formy - úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16).

Důvodová zpráva k § 15:

Podle vztahu pachatelovi vůle k porušení nebo hrožení zájmu chráněného trestním zákonem rozeznává osnova úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a)] a úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b)]. V obou případech je si pachatel vědom toho, že svým činem může způsobit protiprávní následek.

Pojem úmyslu eventuálního je v návrhu trestního zákoníku doplněn o definici srozumění (§ 15 odst. 2). Definici srozumění u eventuálního úmyslu (nyní § 15 odst. 1 písm. b) si vynutily potřeby praxe, kdy pojem srozumění v současném pojetí selhává při posuzování lhostejnosti. Proto se navrhuje nově upravit v § 15 odst. 2 výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty (srov. např. § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona). Tato definice dobře vyjadřuje rozdíl od přímého úmyslu, kdy pachatel způsobil poruchu či ohrožení zájmů chráněného trestním zákonem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli (např. řidič neposkytne pomoc podle dosavadního § 207 odst. 1 platného trestního zákona, aby si nepotřísnil krví potahy sedadel v autě). Při eventuálním úmyslu pachatel mířil zásadně na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž, pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě - in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen (srozuměn) s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší, neboť zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele.

V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzívní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (např. při loupeži pachatel zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby nemohl přivolat pomoc, v důsledku čehož poškozený chroptí a je zřejmé, že je velmi omezena jeho možnost dýchání a zřejmě hrozí jeho udušení, přičemž pachatel neudělá nic, aby mu dýchání usnadnil a zanechá ho po dokončení loupeže uzamčeného v bytě - nepřímý úmysl, na rozdíl od případu, kdy pachatel ze stejného důvodu a za jinak stejných okolností mu okolo krku zatáhne škrtidlo, přičemž vidí, že poškozený nedýchá a modrá v obličeji, a přesto škrtidlo neuvolní - přímý úmysl, neboť trestněprávně relevantní následek je nutný, a konečně též na rozdíl od případu kdy mu při odchodu z bytu ještě včas roubík uvolní tak, že může dýchat, přičemž předpokládá, že do bytu přijde manželka, která ho osvobodí z pout, tu však nezávisle na jednání obviněného porazí auto a usmrtí ji, a proto poškozený zemře hladem a žízní - vědomá nedbalost k následku smrti).

Složitější je to u tzv. pravé lhostejnosti, kdy podle dosud zaujímaných názorů zde není ani nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, tedy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, a proto tzv. pravá lhostejnost je zařazována do vědomé nedbalosti podle § 16 písm. a), i když ne zcela odpovídá zápornému znaménku vůle pachatele, tj. nechtění při této formě nedbalosti. Podle tohoto převažujícího pojetí v nauce však také v podstatě o lhostejný vztah nejde, neboť se pachatel spoléhal, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde. Tento přístup je sice velmi pragmatický, ale je pochopitelný, a v justiční praxi se osvědčuje. Pojetí srozumění ve smyslu smíření tak na jedné straně dovoluje zachovat toto dosavadní pojetí, ale na druhé straně dokonce umožňuje postoupit ještě dál, neboť tzv. pravá lhostejnost v důsledku nulitní vůle nemá ani znaménko pozitivní, a proto, pokud by byl tento typ vůle ve vztahu k možnému následku chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani nechtění ve smyslu nedbalosti), byla by dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální (dolus eventualis). To by však ve srovnání s dosavadní praxí znamenalo zpřísnění trestní represe. Doposud akceptovaná právní kvalifikace nulitní vůle však není adekvátní (pachatele spíše zvýhodňuje), proto je logické ji změnit v právní kvalifikaci přiměřenou, a sice právě cestou “smíření se” s možným následkem.

Důvodová zpráva k § 16:

Na rozdíl od zavinění ve formě úmyslu pachatel při zavinění z nedbalosti nechce způsobit následek nebezpečný pro společnost ani s jeho způsobením nesouhlasí (není s ním smířen). Předpokladem zavinění z nedbalosti však je buď vědomost pachatele o možnosti, že trestněprávně relevantní následek způsobí [§ 16 odst. 1 písm. a)], nebo u něho sice taková vědomost není, ale při zachování potřebné míry opatrnosti pachatel takovou vědomost mít měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b)].

Nedbalost se proto bude členit na nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou, a navrhovaný trestní zákoník bude i nadále postihovat tzv. nevědomou nedbalost § 16 odst. 1 písm. b), což je aktuální zejména u trestných činů v dopravě. Některé trestné činy (např. hospodářské či proti životnímu prostředí) budou nadále stíhatelné jen v případě tzv. hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 2), kterou náš zákon dosud nezná a která není podle navrhované úpravy zvláštním druhem nedbalosti vedle vědomé a nevědomé nedbalosti, ale jen vyjádřením míry nedbalosti požadované trestním zákonem, a to ať už jde o nedbalost vědomou či nevědomou. Hrubá nedbalost není buď vůbec v zahraničních právních řádech definována, což by v našich podmínkách působilo zřejmě potíže, anebo je vymezena tak, že si při ní je pachatel vědom možnosti, že tu jsou skutečnosti zakládající trestní odpovědnost za jím spáchaný čin nebo že způsobí výsledek v zákoně uvedený. Podrobíme-li tuto definici bližšímu rozboru, je zřejmé, že s určitou výhradou odpovídá naší definici vědomé nedbalosti § 16 odst. 1 písm. a). V důsledku toho návrh trestního zákoníku vymezuje definici hrubé nedbalosti, jíž se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

Důvodová zpráva k § 17:

Z platné právní úpravy je přebírána v podstatě beze změny úprava zavinění ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti (§ 17), zatímco úprava zavinění ve vztahu k okolnosti přitěžující je zařazena v souladu s logikou členění obecné části nového trestního zákoníku do ustanovení o výměře trestu (§ 39).

Důvodová zpráva k § 18:

Zákon nově upravuje v souladu s požadavky praxe skutkový omyl (§ 18), který se dosud vyvozoval z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu. Nová úprava obsahuje vymezení jak pozitivního, tak i negativního skutkového omylu. Skutkový omyl negativní bude podle navrhované úpravy vylučovat trestní odpovědnost za dolózní čin, což nevylučuje odpovědnost pachatele za trestný čin z nedbalosti. Z hlediska podmínek vylučujících trestní odpovědnost je navrhována úprava pozitivního skutkového omylu. Jinými slovy řečeno, byla tu využita úprava dnes známá jako putativní nutná obrana či putativní krajní nouze.

Návrh trestního zákoníku naproti tomu neupravuje negativní skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost (trestní odpovědnost), ani nevymezuje tradiční zvláštní případy skutkového omylu, když takové úpravy nejsou obvyklé ani v zahraničních úpravách. Tyto případy nečiní v praxi potíže, neboť jsou užívána řešení vypracovaná trestněprávní naukou.

Důvodová zpráva k § 19:

Navrhuje se, aby byl v novém trestním zákoníku upraven i právní omyl (v závislosti, zda se ho mohl nebo nemohl pachatel vyvarovat) jako okolnost snižující nebo vylučující trestní odpovědnost (§ 19). Právní omyl má význam zejména ve vztahu k blanketním skutkovým podstatám, kdy požadavek konkrétní znalosti zákonné úpravy (např. u deliktů hospodářských, celních atd.) může být např. pro cizince neúměrně přísný, a ne vždy je možné vycházet z míry zavinění činu. V zásadě by neměl být trestný ten, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat.

Navrhovaná konstrukce těchto ustanovení požaduje jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele jeho právní omyl negativní, a to omyl neomluvitelný (tj. omyl, jehož se pachatel mohl vyvarovat). Naopak omyl omluvitelný (tj. omyl, jehož se nemohl pachatel vyvarovat) vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost. Na rozdíl od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost, má negativní právní omyl omluvitelný v tomto směru dopady absolutní, tzn. že vylučuje obě formy zavinění (srov. slova „... nejedná zaviněně ...“). Naopak půjde-li o omyl neomluvitelný, bude pachatel trestně odpovědný za příslušný úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti, nikoli jen za nedbalost, jako je tomu u omylu skutkového negativního. Tento rozdílný právní dopad plyne z různé povahy obou omylů jako skutkového a jako právního. Pro takové případy bude třeba uvažovat o možnosti zmírnit trestnost cestou polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. h) návrhu trestního zákoníku, a to podle konkrétní povahy důvodů, jež vylučovaly možnost považovat takový právní omyl za omluvitelný (např. v případě, kdy pachatel spáchal trestný čin krátce poté, co nastoupil nové zaměstnání a nestačil se ještě důkladně seznámit s příslušnými právními předpisy, jak bylo jeho povinností). Navrhovaná úprava omylu se dotýká protiprávnosti jako znaku trestného činu ve smyslu § 13, včetně protiprávnosti vyplývající z norem, jichž se trestní zákon dovolává coby norem mimotrestních. Ohledně vlastního popisu znaků trestných činů v trestním zákoně se uplatní zásada „neznalost trestního zákona neomlouvá“. Protiprávnost je totiž třeba posuzovat z pohledu celého právního řádu, neboť trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené. Požadavek protiprávnosti jako nutné podmínky trestnosti činu vyplývá z čl. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Ohledně mimotrestních právních předpisů a právních norem v nich obsažených, jejichž aplikace by se trestní zákon nedovolával, bude třeba zvažovat jejich relevantnost se zřetelem ke spáchanému činu. Zde návrh trestního zákoníku i nadále zachovává dosavadní koncepci, tj. posuzování těchto případů jako skutkových negativních omylů.

Navrhovaná úprava nepředpokládá legislativní řešení právního omylu pozitivního, neboť zde bez potíží vystačíme s nesporným pojmem „putativního deliktu“. Zmíněný druh právního omylu není zpravidla upravován ani v zahraničních úpravách.

Důvodová zpráva k dílu 3 – Příprava a pokus trestného činu – § 20 až 21:

Ochrana společnosti před pácháním trestných činů vyžaduje, aby trestem byl postižen nejen ten, kdo již dokoná trestný čin, který si předsevzal, ale v určitých nebezpečnějších případech i ten, kdo podnikne jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu (příprava trestného činu podle § 20), anebo kdo již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a tedy se pokusí spáchat trestný čin, který si předsevzal (§ 21). Dosavadní úprava přípravy i pokusu trestného činu se v zásadě osvědčila, neboť umožňuje přesně rozlišovat přípravu k trestnému činu od jeho pokusu, kdy za pokus je v praxi považováno jen takové jednání, které již na rozdíl od přípravy bezprostředně směřuje k jeho dokonání, a proto se s úpravou vyplývající ze zavedení formálního pojetí trestného činu přebírá do návrhu nového trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že příprava k trestnému činu i jeho pokus bývají i menší závažnosti než dokonaný trestný čin, osnova umožňuje v § 58 odst. 5 použití v širší míře než v jiných případech mimořádného snížení trestu odnětí svobody.

Důvodová zpráva k § 20:

Obecná trestnost přípravy u zvlášť závažných trestných činů, jak je tomu podle platné úpravy, bude nahrazena úpravou, která připouští trestnost tohoto stadia trestné činnosti pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku nebo v jiných zákonech vymezujících trestné činy, avšak jen pokud jde o zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3). Vychází se ze zásady, čím společensky závažnější je trestný čin, tím širší škála vývojových stadií by měla podléhat trestnosti. Toto zúžení trestnosti přípravy, týkající se posuzování viny i ukládaní navazujících sankcí, odpovídá úpravám v jiných zemích.

Při úpravě přípravy k zvlášť závažnému zločinu je i nadále zachována trestnost nezpůsobilé přípravy, aniž by byla rozlišována absolutně a relativně nezpůsobilá příprava, neboť pro toto rozlišení by se v zákoně zřejmě nenašla uspokojivá forma. Případy, u nichž nezpůsobilost přípravy sám pachatel nerozpozná, by měly zůstat nepotrestány, jak to vyplývá z navrhovaného ustanovení § 46 odst. 2 o upuštění od potrestání, nebo by měly být potrestány výrazně mírněji podle navrhovaného § 58 odst. 5 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Tím je u nezpůsobilé přípravy uplatněn stejný způsob řešení jako u nezpůsobilého pokusu.

K upřesnění došlo i při formulaci dobrovolného upuštění od přípravy (obdobně je tomu i u pokusu v § 21 odst. 3), přičemž nová dikce zdůrazňuje dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu, které se vztahuje jak k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, tak k učinění oznámení o přípravě k zvlášť závažnému zločinu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno. Tím je odstraněna možnost, kterou připouští platný trestní zákon, že pachatel sice dobrovolně učiní o přípravě oznámení ve smyslu písm. b), ale zároveň neupustí od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažnému zločinu, a přesto se na něho bude vztahovat ustanovení o dobrovolném upuštění od přípravy.

V případě zániku trestní odpovědnosti přípravce, jde-li o přípravné jednání více osob, je třeba vykládat pojem „odstranil nebezpečí“ nejen ve vztahu k nebezpečí, jež vzniklo z jeho vlastního jednání, ale i ve vztahu k nebezpečí, které vzniklo z jednání ostatních, a to bez ohledu na to, zda se o toto další nebezpečí přičinil (srov. přiměřeně i § 24 odst. 2 větu první německého trestního zákoníku). Pokud se však na činu podílí více osob nebrání zániku trestní odpovědnosti přípravy pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

Důvodová zpráva k § 21:

Podle návrhu nového trestního zákoníku bude trestnost pokusu (§ 21) zachována u všech kategorií trestných činů (tím nebude dotčena trestnost činů předčasně dokonaných ve formě pokusu). Alternativně bylo uvažováno u přečinů s tím, že pokus by byl trestný jen v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákona, ale tato možnost byla v průběhu prací na koncepci rekodifikace trestního zákona odmítnuta.

Při úpravě pokusu trestného činu je i nadále zachována trestnost nezpůsobilého pokusu, aniž by byl rozlišován absolutně a relativně nezpůsobilý pokus, neboť pro toto rozlišení by se v zákoně zřejmě nenašla uspokojivá forma. Případy, u nichž nezpůsobilost pokusu sám pachatel pro značně nerozumný přístup a pošetilost nerozpozná, by měly zůstat nepotrestány (viz obdobně § 23 odst. 3 německého trestního zákoníku - StGB), jak to vyplývá z navrhovaného ustanovení § 46 odst. 2 o upuštění od potrestání, nebo by měly být potrestány výrazně mírněji podle navrhovaného § 58 odst. 5 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

K upřesnění došlo při formulaci dobrovolného upuštění od pokusu (obdobně je tomu i u přípravy v § 20 odst. 3), přičemž nová dikce zdůrazňuje dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, které se vztahuje jak k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, tak k učinění oznámení o pokusu trestného činu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Tím je odstraněna možnost, kterou připouští platný trestní zákon, že pachatel sice dobrovolně učiní o pokusu oznámení ve smyslu písm. b), ale zároveň neupustí od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, a přesto se na něho bude vztahovat ustanovení o dobrovolném upuštění od pokusu.

V případě zániku trestní odpovědnosti pro dobrovolné upuštění od pokusu, jde-li o pokus více osob, je třeba vykládat pojem „odstranil nebezpečí“ nejen ve vztahu k nebezpečí, jež vzniklo z jeho vlastního jednání, ale i ve vztahu k nebezpečí, které vzniklo z jednání ostatních, a to bez ohledu na to, zda se o toto další nebezpečí přičinil (srov. i § 24 odst. 2 věta první německého trestního zákoníku). Pokud se však na činu podílí více osob nebrání zániku trestní odpovědnosti pokusu pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

Důvodová zpráva k dílu 4 – Účastenství v širším smyslu – § 22 až 27:

Nově navrhovaná úprava účastenství v širším smyslu vychází z rozlišování pachatelství, včetně nepřímého pachatelství (navrhovaný § 22 odst. 2), spolupachatelství (§ 23) a jednotlivých forem účastenství v užším slova smyslu (§ 24) a také z principu akcesority v dosavadním pojetí (v případě zúžení trestnosti přípravy jen na případy uvedené ve zvláštní části trestního zákona fakticky dochází i k zúžení akcesority na skutečně „čistou” akcesoritu).

Důvodová zpráva k § 22:

V návrhu nového trestního zákoníku je věnována zvýšená pozornost zákonné definici pachatele, která ve znění dosavadního platného ustanovení § 9 odst. 1 trestního zákona zdůrazňuje, že pachatelem trestného činu je ten, kdo spáchal trestný čin sám, z čehož je pak třeba dovodit, že pachatel musí vykonat sám činnost, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části (pachatel na dokonaném trestném činu), nebo ji alespoň připravovat nebo se o ni pokusit (pachatel přípravy nebo pokusu). Pokud dosavadní trestní zákon uvádí, že pachatel „trestný čin spáchal sám“, má nepochybně na mysli toho, kdo bezprostředně spáchal trestný čin, poněvadž pachatel může mít účastníky (organizátora, návodce a pomocníka). Z toho vyplývá, že pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy za podmínky, že je trestná.

Za pachatele se podle návrhu výslovně považuje i tzv. nepřímý pachatel, který k spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v rukou pachatele tzv. „živým nástrojem“, přičemž taková osoba sama nejedná nebo nejedná zaviněně. Nepřímé pachatelství lze spáchat i úmyslným opomenutím (např. lékař v psychiatrickém ústavu úmyslně opomene zabránit nepříčetné osobě, aby usmrtila poškozeného, kterého nenávidí).

Jednotlivé formy nepřímého pachatelství jsou v návrhu zákona vymezeny v souladu s tím, jak jsou vymezeny v teorii i v praxi (srov. např. č. 32/1955, č. 51/1970, č. 10/1996 Sb. rozh. tr. a č. 5/1979-27-III. Bulletinu Nejvyššího soudu). Všem těmto uvedeným případům je společné, že tzv. živý nástroj není buď vůbec trestně odpovědný (např. pro nepříčetnost, nedostatek věku nebo pro omyl), nebo odpovídá jen omezeně (např. pro kulpózní trestný čin), anebo alespoň není trestně odpovědný za týž trestný čin. Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal.

Úmysl nepřímého pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá k spáchání trestného činu tzv. živého nástroje, neboť jinak by nešlo o nepřímé pachatelství, ale podle okolností by se mohlo u zvlášť závažných trestných činů jednat o pokus návodu trestný za podmínek ustanovení o přípravě k zvlášť závažnému zločinu podle § 20 nebo o návod podle § 24 odst. 1 písm. b), šlo-li o osobu trestně odpovědnou a došlo-li alespoň k pokusu trestného činu (pokud pachatel úmyslně nevyužíval „živého nástroje“, pak zřejmě naváděl jiného k spáchání trestného činu).

Nepřímé pachatelství není možné u takových trestných činů, které může pachatel vykonat jen osobně (tzv. vlastnoruční trestné činy – např. § 117, § 118).

Důvodová zpráva k § 23:

Pokud jde o pojem spolupachatelství, byla v rámci prací na přípravě kodifikace trestního práva hmotného věnována náležitá pozornost i pojmu „spáchání činu společným jednáním“, kdy je možno souhlasit s názory nauky, že tento pojem je v praxi vykládán neúměrně široce, kdy je pod něj zahrnováno i dělání tzv. „zdi“ (pachatel dává opodál pozor, aby společníci nebyli při činu vyrušeni) nebo tzv. „volavky“ (osoba po dohodě s ostatními společníky vyláká oběť pod smyšlenou záminkou na opuštěné místo, kde vlastní loupežný útok provedou jiní společníci), např. u trestného činu loupeže podle § 234 platného trestního zákona, který pak praxe posuzuje jako spáchaný ve spolupachatelství (srov. č. 1/1980, str. 18 a č. 23/1994 Sb. rozh. tr.). Za spolupachatelství u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 platného trestního zákona se v praxi považuje i jednání, v rámci něhož se konkrétní osoba osobně neúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení bytové krádeže hlídá před domem nebo bytem jiného, do něhož vniknou ostatní pachatelé (srov. č. 6/1993 Sb. rozh. tr.). V tomto směru je třeba souhlasit s teorií, že uvedený výklad pojmu „společné jednání“ je problematický, neboť uvedená jednání nelze zahrnout do objektivní stránky trestných činů loupeže podle § 234 platného trestního zákona či porušování domovní svobody podle § 238 platného trestního zákona. Jsou to v obou případech jednání, která činnost pachatele, resp. spolupachatelů pouze usnadňují, a proto správnější by bylo posuzovat taková jednání za pomoc ve vztahu k některému z uvedených trestných činů a nikoli za spolupachatelství.⁶⁾ Z těchto hledisek se navrhuje upřesnění pojmu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tak, že v demonstrativním výčtu je doplněn o popis jednání při tzv. „dělání zdi či volavky“ („… odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, ...“). Při tomto upřesnění forem pomoci nebude již třeba definovat pojem „spáchání činu společným jednáním“.

Důvodová zpráva k § 24:

Organizátora, návodce nebo pomocníka jako účastníky bude i nadále možno trestně postihovat pouze tehdy, došlo-li alespoň k pokusu trestného činu. Jinak budou odpovídat při splnění zákonných předpokladů jen za přípravu k trestnému činu podle § 20. O trestní odpovědnosti a trestnosti účastníka platí totéž, co podle obecné i zvláštní části platí o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 24 odst. 2).

V rámci návodu bude třeba stíhat i tzv. najmutí ke spáchání trestného činu či objednávku trestného činu, a to včetně tzv. poptávky nebo nabídky provedení trestného činu na objednávku, pokud tím bylo vzbuzeno v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. To platí v případě klasické objednávky, neboť pouhé obecné rozhodnutí páchat eventuálně v budoucnu trestnou činnost, nemůže být důvodem, aby v případě konkrétní objednávky například usmrcení jiné osoby,nebylo toto považováno za vzbuzení rozhodnutí k spáchání konkrétního trestného činu vraždy nepoškozeném, ohledně něhož byla objednávka vraždy. V případě, že by pachatel byl již rozhodnut trestný či spáchat, a to v jeho konkrétní podobě, pak by se zejména při nabídce, ale i v některých případech „objednávky“, jednalo pomoc ve formě utvrzování v rozhodnutí jiného spáchat trestný čin.

U účastenství nebylo přistoupeno k obligatornímu snížení trestu, jako to např. činí § 27 odst. 2 německého trestního zákoníku, neboť německý zákoník nezná nejzávažnější formu účastenství podle českého práva, a to organizátorství, které je charakteristické tím, že jeho závažnost (společenská škodlivost) může být s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti i vyšší než u pachatelství (podobně tomu může být i u některých forem návodu; naproti u pomoci bude zásadně její závažnost nižší než u pachatelství).⁷ Konkrétní přístup soudu je pak vyjádřen v § 39 odst. 6 písm. b); u pomoci k trestnému činu je možné mimo obecného mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, které se vztahuje také na organizátorství nebo návod, i mimořádné snížení tohoto trestu podle § 58 odst. 5 vzhledem k povaze a závažnosti pomoci, a to bez omezení ve smyslu § 58 odst. 3.

Nově osnova upravuje zánik trestní odpovědnosti účastníka, a to obdobně jako u pokusu trestného činu, neboť dosavadní analogické použití této úpravy činilo v praxi potíže. Přitom, půjde-li o účastenství více osob je třeba vykládat pojem „odstranil nebezpečí“ nejen ve vztahu k nebezpečí, jež vzniklo z jeho vlastního jednání, ale i ve vztahu k nebezpečí, které vzniklo z jednání ostatních účastníků, a to bez ohledu na to, zda se o toto další nebezpečí přičinil (srov. přiměřeně i § 24 odst. 2 věta první německého trestního zákoníku). Naproti tomu, pokud účastník jednal některým ze způsobů vymezených v § 24 odst. 3 písm. a) nebo b) a bude-li čin spáchán nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení (srov. i § 31 odst. 2 německého trestního zákoníku).

Důvodová zpráva k § 25:

V souvislosti s pachatelem je také upraven věk (§ 25), kde bylo přistoupeno po proběhlé diskusi, jak v právnické veřejnosti, tak i ve společnosti, k snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let, a to i s přihlédnutím k zvláštní úpravě obsažené v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Hranice čtrnácti let byla stanovena s přihlédnutím k rozvoji rozumové a mravní vyspělosti dětí v České republice, když stejná hranice trestní odpovědnosti je stanovena v převážné většině států této části Evropy, např. v SRN, v Rakousku a po přijetí nového trestního zákona č. 300/2005 Z. z. i na Slovensku (§ 22). Stejná hranice trestní odpovědnosti byla na území České republiky stanovena až do roku 1950.

Důvodová zpráva k § 26:

V souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná „psychopatie“), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.

Osnova stíhá jen taková společensky škodlivá jednání, jejichž protiprávnost musí být pachateli zjevná, a proto se zásadně nemůže omlouvat tím, že zákon nezná nebo že si jej nesprávně vykládal (výjimky stanoví jen § 19 o právním omylu). Představu o protiprávnosti činu nemají však zpravidla lidé v době činu stižení, třeba jen dočasně, duševní poruchou, ať již je původ této poruchy jakýkoliv, a již z tohoto důvodu je nelze trestat, pokud nebyli schopni rozpoznat protiprávnost svého činu nebo ovládat své jednání. U dětí ve věku nedosažených patnácti let pak nelze předpokládat takovou způsobilost s ohledem na jejich duševní rozvoj.

Důvodová zpráva k § 27:

Nově je upravena i zmenšená příčetnost (§ 27). Zmenšenou příčetností se podle návrhu trestního zákoníku rozumí chorobný stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy výrazněji snížena (návrh používá pojem „podstatně snížena“), schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání (anebo byly sníženy zároveň obě uvedené schopnosti); nemusí se jednat o duševní chorobu (srov. č. 61/1971-I. Sb rozh. tr.). Nesmí však jít o stav úplně vylučující některou z těchto schopností, protože to by znamenalo nepříčetnost ve smyslu § 26, resp. postup podle § 327 (trestný čin opilství).

Otázka zmenšené příčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení a nutno ji zkoumat vždy konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech, a proto se posouzení zmenšené příčetnosti neobejde bez psychiatrického znaleckého posudku, v němž by mělo být co nejpřesněji stanoveno, do jaké míry z kvalitativního i z kvantitativního hlediska duševní porucha u pachatele ovlivnila jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací, zda se tyto či alespoň jedna z nich již blížila stavu jejího vymizení, resp. v jakém směru a rozsahu zůstaly tyto schopnosti pachatele zachovány (srov. č. 17/1979 a č. 6/2000 Sb. rozh. tr.), což má pak rozhodující význam pro otázku, zda šlo o podstatně sníženou rozpoznávací nebo ovládací schopnost pachatele.

Zmenšená příčetnost zjištěná u pachatele trestného činu nevylučuje jeho trestní odpovědnost, nýbrž ji pouze modifikuje a odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Z tohoto důvodu je zmenšená příčetnost především důvodem k upuštění od potrestání ve smyslu § 47 odst. 1, 2, ovšem jen za podmínky, že se projevila u pachatele v době, kdy trestný čin spáchal a kdy mohla tedy mít na jeho spáchání skutečný vliv. Soud totiž nezjišťuje zmenšenou příčetnost jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu.

Zmenšenou příčetnost obviněného je třeba vzít v úvahu také při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu, zejména z hlediska stanovení druhu trestu a jeho výměry. Duševní stav obviněného totiž charakterizuje osobu pachatele a ovlivňuje míru jeho zavinění, což jsou kritéria, která spoluurčují povahu a závažnost trestného činu podle § 39 odst. 2. Zmenšená příčetnost jako okolnost, která spolupůsobila při spáchání trestného činu, vytváří zvláštní situaci, v níž nelze vůči pachateli postupovat vždy způsobem, který by byl účinný v obvyklých případech. Sama o sobě však není polehčující okolností a nemusí vždy znamenat nižší stupeň závažnosti spáchaného trestného činu (srov. obdobně v platné judikatuře č. 41/1976 Sb. rozh. tr., s. 220 a 221).

Důvodová zpráva k hlavě III – Okolnosti vylučující protiprávnost činu – § 28 až 32:

V ustanoveních § 28 až 32 vymezuje osnova případy, kdy se již ze zákona vylučuje protiprávnost skutku. Kromě případů nutné obrany, krajní nouze a oprávněného použití zbraně uvádí též případy svolení poškozeného a přípustného rizika ve výrobě a výzkumu.

Dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení ukázala, že je v rámci rekodifikace trestního práva hmotného třeba věnovat zvýšenou pozornost i okolnostem vylučujícím protiprávnost. Nové formulace podmínek pro nutnou obranu a krajní nouzi mají umožnit, aby nebyly stíhány osoby, které vystupují na ochranu zájmů chráněných kterýmkoli trestním zákonem.

V návrhu trestního zákoníku nebylo třeba naproti tomu upravovat jako novou okolnost vylučující protiprávnost výkon práva nebo plnění povinnosti (povinnost může vyplývat přímo ze zákona, jindy však musí být konkretizována, přičemž takovým případem je i rozkaz), a to i s ohledem na to, že v definici trestného činu je nyní výslovně uvedeno, že se musí jednat o protiprávní čin (skutek). Výkonu práva se blíží i případ vykonávání dovolené činnosti, s níž je zpravidla spojeno určité nebezpečí (obyčejně pro život nebo zdraví nebo pro majetek). Tím, že právní řád takovou činnost připouští, projevuje souhlas s nutnou mírou nebezpečí, která je spojena s takovou činností. Podobně je tomu i při provozování sportu, s nímž je někdy spojeno nebezpečí pro zdraví lidí (dovolené riziko). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výčet okolností vylučujících protiprávnost (trestní odpovědnost) není uzavřený a ani uzavřený být nemůže, a proto v novém trestním zákoníku budou upraveny jen nejdůležitější a nejfrekventovanější typy těchto okolností včetně souhlasu poškozeného a dovoleného rizika.

Beztrestnost agenta není v návrhu nového trestního zákoníku řešena obecným ustanovením v rámci okolností vylučujících protiprávnost, ale navrhuje se ji omezit na jednotlivé specifické případy, kde přichází v úvahu (např. obchodování s lidmi, kuplířství, penězokazectví, nedovolenou výrobu a obchod s narkotiky, úplatkářství atd.); srov. § 334. Toto řešení lépe odpovídá principu zákonnosti a hovoří pro něj též srovnávací právo. V této souvislosti by měla být řešena i otázka provokace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Texeira de Castro c. Portugalsko ze dne 9. 6. 1998).

Důvodová zpráva k § 28:

Okolnosti vylučující protiprávnost jsou v návrhu nového trestního zákoníku zpřesněny především doplněnou definicí krajní nouze (§ 28), u níž je třeba vyloučit její použití i u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet (např. z titulu svého zaměstnání - ošetřovatel v nemocnici, nebo postavení - voják ve válce). Tuto povinnost snášet nebezpečí ukládají určitým kategoriím osob zvláštní předpisy, a tyto osoby se jí nemohou vyhýbat poukazem na své vlastní ohrožení. Bez tohoto doplnění by krajní nouze vylučovala protiprávnost činů, které by jinak byly např. zneužitím pravomoci úřední osoby. Navrhované řešení takové jednání z dosahu krajní nouze vylučuje.

Důvodová zpráva k § 29:

Úprava nutné obrany se přebírá z platné právní úpravy, která se po změnách provedených v devadesátých minulého století v praxi osvědčila. Definice nutné obrany (§ 29), dostatečně akcentuje situaci obránce, včetně překvapivosti či brutality útoku, strachu, zmatku či leknutí obránce, které se v praxi posuzují v rámci reakce obránce na „způsob útoku“, při pozitivním řešení problematiky omylu (§ 18). Nebylo naproti tomu vyhověno návrhům na přeformulování nutné obrany po vzoru rakouské nebo německé úpravy tak, aby základem byla nutnost či potřebnost obrany k odvrácení útoku vedle pojmu zcela zjevná nepřiměřenost způsobu útoku. Tato změna nebyla shledána potřebnou, když nutnost obrany dostatečně vyplývá z názvu této okolnosti vylučující protiprávnost a také z použití tohoto pojmu v odstavci 2 § 29 osnovy, přičemž s pojmem nutnosti (potřebnosti) obrany k odvrácení útoku, běžně pracuje teorie i praxe (srov. č. 36/1965 Sb. rozh. tr.) a výklad právní úpravy z tohoto hlediska nečiní v praxi potíží. Navíc tento požadavek, pokud by byl vykládán tak, že základním znakem nutné obrany je schopnost odrazit útok, by mohl vést k tomu, že by v podstatě nebyla dovolena málo intenzivní obrana s odůvodněním, že tato by mohla ještě povzbudit útočníka. Taková úprava by kladla na obránce nepřiměřené nároky z hlediska volby jeho způsobu a intenzity obrany, kterou by pak z tohoto hlediska musely posuzovat i orgány činné v trestním řízení.

Navrhovaná úprava na rozdíl od některých zahraničních úprav (srov. pojmy „rechtswidrig“ v § 32 odst. 2 německého trestního zákoníku nebo v § 3 odst. 1 rakouského trestního zákoníku, popř. „ohne recht“ v čl. 33 odst. 1 ve švýcarském trestním zákoníku či „injustifiée“ v čl. 122 – 5 francouzského trestního zákoníku atd.), výslovně nezdůrazňuje protiprávnost útoku, která podle naší teorie i praxe vyplývá přímo z pojmu a povahy „útoku na zájem chráněný trestním zákonem“, byť nemusí jít vždy o trestný čin, ale může jít o čin, za který trestní odpovědnost např. zanikla, popř. jím může být i jednání, které má znaky přestupku.⁸ Protože útok musí být vždy protiprávní, nelze nutnou obranu použít proti jednáním dovoleným, a proto nelze nutnou obranu použít proti jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi, popř. proti jednáním, kterými někdo vykonával své právo či povinnost (např. zloděj se nemůže dovolávat nutné obrany, jestliže poranil poškozeného, který vůči němu chránil svůj majetek, anebo nelze použít nutnou obranu proti zadržení, byly-li pro něj splněny podmínky stanovené trestním řádem).

Důvodová zpráva k § 30:

V návrhu trestního zákona je vymezeno jako okolnost vylučující protiprávnost i svolení poškozeného (§ 30), kde se zatím vycházelo jen z teorie trestního práva. V souvislosti s úpravou tohoto institutu byl upraven i případ beztrestnosti pachatele v případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným (trestný čin byl spáchán, ale v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný), ovšem jen za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1, která nebyla při činu přítomna (arg. slovo „jinak“), by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že toto ustanovení neřeší problém „euthanasie“, když dosavadní návrhy na úpravu skutkové podstaty usmrcení na žádost ve zvláštní části trestního zákona byly v zásadě odmítnuty.

Důvodová zpráva k § 31:

V navrhovaném trestním zákoníku je také obecně definováno přípustné riziko (§ 31), v jehož zákonném vymezení jsou uvedeny nezbytné podmínky tohoto institutu. Pozornost je třeba věnovat vylučovací podmínce formulované tak, že o přípustné riziko nejde, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu se zvláštními právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou. Nejde tedy jen o maximalizaci možných výhod na jedné straně a minimalizaci možných ztrát na druhé straně, ale také o relaci k veřejnému zájmu, zásadám humanity (lidskosti) i morálním pravidlům, o kterých se osnova v další části ustanovení také zmiňuje. Nelze proto zásadně podniknout rizikové jednání, které by sice na jedné straně mohlo mít významné kladné výsledky, ale také katastrofální následky, i když jejich pravděpodobnost není příliš velká, a proto je třeba velmi opatrně nakládat s atomovou energií, ale také zvláště opatrně přistupovat ke genetickým výzkumům a dalším mimořádně rizikovým aktivitám.

Definice přípustného rizika v zásadě pokrývá všechny případy tohoto rizika, neboť stranou nezůstávají ani rizika např. v souvislosti se sportovními aktivitami (boxeři, hokejisté, automobiloví závodníci apod.) či výkonem povolání (zejména lékařů, ale i horských vůdců, lyžařských instruktorů apod.) atd. Na druhé straně přípustné riziko představuje jednu samostatnou okolnost vylučující protiprávnost (trestní odpovědnost), která však nepokrývá všechny případy vylučující protiprávnost (např. výkon práva nebo povinnosti). V rámci okolností vylučujících protiprávnost jde zjevně o několik takových okolností, jejichž podmínky se výrazně liší. U těchto okolností bude možno použít analogie jiné zákonem definované okolnosti vylučující protiprávnost (např. přípustné riziko, krajní nouze či svolení poškozeného apod.) ve prospěch jednajícího, neboť tyto okolnosti trestní odpovědnost zužují, nikoli rozšiřují.

Důvodová zpráva k § 32:

Beze změny zůstává ustanovení o oprávněném použití zbraně (§ 32), které odkazuje na použití zbraně v mezích příslušných zákonů, čímž jsou náležitě upraveny meze použití zbraně vojáky (srov. § 390 odst. 4) i dalšími oprávněnými osobami.

Důvodová zpráva k hlavě IV – Zánik trestní odpovědnosti – § 33 až 35:

V hlavě nazvané „Zánik trestní odpovědnosti“, což je přesnější pojem než dosud používaný pojem „zánik trestnosti“ jsou upraveny účinná lítost a promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. V souvislosti se zavedením formálního pojetí trestného činu byl logicky z trestního zákoníku vypuštěn „zánik nebezpečnosti činu pro společnost“ (dosavadní § 65 platného trestního zákona). Případy, na které toto ustanovení dopadalo, budou řešeny na základě zásady oportunity v trestním řádu (srov. zejména § 172 odst. 2 trestního řádu).

Důvodová zpráva k § 33:

V podstatě beze změny oproti současné úpravě nová kodifikace upravuje zánik trestní odpovědnosti ve formě účinné lítosti (§ 33), kde byly jen doplněny některé nové trestné činy a trestné činy, které z hlediska jejich povahy by měly být také pokryty ustanovením o účinné lítosti. Ochrana některých nejdůležitějších zájmů chráněných trestním zákonem totiž vyžaduje, aby v tomto ustanovení uvedené některé těžké zločiny, jakož i další trestné činy zpravidla ohrožující zvýšenou měrou chráněné zájmy anebo kde z hlediska jejich povahy je větší zájem na zabránění následkům než na potrestání pachatele, byly včas odhaleny nebo, aby se jejich následkům jinak včas zabránilo, a to i za cenu, že pachatel nebo některý z pachatelů nebude potrestán. Osnova zachovává účinnou lítost podle § 33 také u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 207), a to i s přihlédnutím k zvláštnímu ustanovení o účinné lítosti (§ 209) u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 208). Rozdílná úprava účinné lítosti zde vyplývá z odlišné povahy postihovaného jednání, kdy trestný čin podle § 207 postihuje zkrácení daně nebo podobné povinné platby, které je svou povahou zpravidla podvodným jednáním, zatímco trestný čin podle § 208 postihuje pouhé neodvedení takové povinné platby, a proto je možno v tomto případě dosáhnout účinné lítosti pouhým dodatečným splněním povinnosti.

Důvodová zpráva k § 34:

Návrh také upravuje promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin, neboť uplynula-li delší doba od spáchání trestného činu a nebylo-li zahájeno trestní stíhání či v něm nebylo řádně pokračováno, ztrácí se vzhledem k uplynulé době zájem na trestním stíhání a potrestání pachatele. Okolnost, že se pachatel nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu pak nasvědčuje tomu, že nebezpečí, které od něho hrozí již neexistuje nebo výrazně pokleslo, a proto osnova i nadále stanoví zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin (§ 34).

Nově byly u promlčení v souladu s požadavky teorie i praxe více diferencovány promlčecí lhůty a stanoven počátek promlčecí doby, kdy s ohledem na rozdílné stanovení okamžiku spáchání trestného činu u časové působnosti bylo třeba jednoznačně vymezit okamžik, od kterého počíná běžet promlčecí doba. Nauka i praxe zde vycházejí zásadně z toho, že rozhodující je doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, začíná promlčecí doba plynout až od účinku nebo těžšího účinku (např. u vraždy počíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy nastala smrt člověka). Nepřihlížet k účinku by u těchto trestných činů znamenalo, že by promlčení mohlo nastat dříve, než byl trestný čin dokonán nebo ukončen. U účastenství počíná promlčecí doba od jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím. U pokusu nebo u přípravy běží promlčecí doba od okamžiku ukončení jednání. Při pokračování v trestném činu a u hromadného trestného činu počíná promlčecí doba od ukončení jednání, tedy od ukončení trestné činnosti, kterým je poslední dílčí útok takového trestného činu. Při trvajícím trestném činu počíná promlčecí doba běžet od okamžiku ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je znakem tohoto trestného činu.

Dále byla do ustanovení upravující tzv. stavení promlčecí lhůty (§ 34 odst. 3) doplněna další doba, která se do promlčecí doby nezapočítává, a to doba, po níž byla oběť některého trestného činu uvedeného v hlavě druhé zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti svobodě a proti lidské důstojnosti mladší osmnácti let. V důsledku toho začne promlčecí doba fakticky běžet až od okamžiku nabytí zletilosti takové oběti. Takto stanovený běh promlčecí doby požaduje mimo jiné i návrh Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním /PC-ES (2007) 6 E FIN/, podle jejíhož článku 33 má být promlčecí lhůta dostatečně dlouhá po dosažení věku 18 let dítěte (oběti) tak, aby bylo možné vybrané trestné činy postihující sexuální vykořisťování či zneužívání dítěte (oběti) efektivně stíhat i po dosažení zletilosti dítěte (oběti). Vedle toho byla ještě doplněna další doba, která se do promlčecí doby nezapočítává, a to doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno [§ 173, § 188 odst. 1 písm. d), § 224, § 255, § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Naproti tomu byla u tzv. stavení promlčecí lhůty vypuštěna doba pobytu v cizině, neboť při dnešních možnostech pohybu osoby přes hranice států bez přesné evidence ztrácí stavení promlčecí doby z tohoto důvodu prakticky význam.

Z hlediska přerušení promlčecí doby nebyl z hlediska právní jistoty shledán jako vhodný pojem „úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele“, poněvadž ani v praxi není zcela jasné, které úkony orgánů činných v trestním řízení jsou ty, které směřují k trestnímu stíhání pachatele. Proto byl tento pojem nahrazen podstatně přesnější a jednoznačnější úpravou, podle které se promlčecí doba přerušuje mimo zahájení trestního stíhání i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. Nové znění písm. a) tak mnohem lépe odpovídá nejen požadavku právní jistoty, ale je též v souladu se zásadou rychlosti řízení, neboť vede orgány činné v trestním řízení k rychlejšímu projednávání trestních věcí tak, aby nedošlo k jejich promlčení v mezidobí od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby (návrhu na potrestání) a od jejího podání do vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) soudem.

Důvodová zpráva k § 35:

Ustanovení o vyloučení promlčení bylo beze změny převzato z platného trestního zákona (srov. ustanovení § 67a trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 327/1999 Sb., který nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999)

Důvodová zpráva k hlavě V, dílu 1 – Druhy trestních sankcí a obecné zásady pro jejich ukládání – § 36 až 38:

Nová filozofie ukládání trestních sankcí zakotvená v návrhu trestního zákoníku vychází ze zásady depenalizace, kdy na jedné straně jsou mimo stávajících trestních sankcí (trestů a ochranných opatření), které jsou v potřebné míře upraveny, koncipovány nové efektivnější alternativní sankce, které jsou formulovány i se zřetelem na přiměřenou satisfakci obětí trestných činů (srov. § 38 odst. 3), přičemž v rámci revize trestních sazeb ve zvláštní části trestního zákona dochází i k snižování některých trestních sazeb. Na druhé straně však vzhledem k tomu, že je třeba zajistit v potřebné míře adekvátní trestněprávní reakci na závažné trestné činy (brutální vraždy, ozbrojené loupeže a únosy atd.) a nové specifické druhy kriminality (organizovaný zločin, terorismus apod.), se u těchto nejzávažnějších trestných činů podle návrhu trestního zákoníku uplatní náležitá a povaze těchto trestných činů odpovídající represe. V té souvislosti je třeba zdůraznit relativnost protikladu mezi represí a prevencí, na kterou v minulosti ve světě upozorňoval již Franz von Liszt a u nás Oto Novotný. Franz von Liszt uváděl, že je vlastně totéž, řekneme-li o někom, že „plave, protože spadl do vody“, nebo „aby se neutopil“; podobně říkáme, že lékař dává lék, protože je pacient nemocen, nebo aby se uzdravil. Trestáme, quia peccatum est (protože bylo spácháno zlo) a současně ne peccetur (aby nebylo pácháno zlo). Dominantou tohoto rozporu je účel (ne peccetur). Bylo by však velkým omylem, jak zdůrazňuje Oto Novotný ve svém díle „O trestu a vězeňství“, absolutizovat účel a nechápat jeho závislost na odplatných momentech trestání. Nejen cíl určuje své prostředky, ale i prostředky určují své cíle. Trest bez odplatných momentů nemůže svého cíle dosáhnout a není vlastně ani trestem. Poněkud jinak je tomu u ochranných opatření.

Při nové úpravě se vychází především:

• z doporučení RE č. R(92) 16 z roku 1992 - Evropská pravidla týkající se sankcí a opatření států Rady Evropy,
• z doporučení RE č. R(87) 3 z roku 1987 - Evropská vězeňská pravidla,
• ze Zprávy o trestání mladistvých - R 10 (sv. 30/1991).

Kromě těchto doporučení Rady Evropy bylo přihlédnuto také k materiálům OSN, zejména Minimálním pravidlům pro zacházení s osobami v detenci a Minimálním pravidlům týkajícím se opatření nespojených s odnětím svobody (Tokijských pravidel).

Nově jsou v zákoně stanovena i konkrétní kritéria, s kterými se musí soud při ukládání trestní sankce v rozsudku vypořádat (bude provedeno v novele trestního řádu).

Problém recidivy je vhodné nově řešit specifickým systémem práce a zacházení s recidivisty pomocí specializovaných pracovníků (sociálních kurátorů a probačních úředníků). Posouzen byl i zvláštní způsob zpřísnění sankcí spočívající v tom, že v rámci revize zvláštní části trestního zákona je stanovena recidiva u více skutkových podstat trestných činů jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (tzv. zvlášť přitěžující okolnost).

Důvodová zpráva k § 36:

V návrhu nového trestního zákoníku byl po proběhlých diskusích zejména v rekodifikační komisi u dospělých pachatelů zachován dualismus sankcí ve formě trestů a ochranných opatření (§ 36). Pro zachování dualistického pojetí systému sankcí a odmítnutí monismu se uvádějí většinou tyto argumenty:

1. monismus sankcí nenavazuje na princip viny, hlavním regulativem pro ukládání sankce se stává princip přiměřenosti a ten je svým základním hlediskem v podobě společenské škodlivosti příliš vágní,
2. přijetím integrovaného systému sankcí se stírá rozdíl mezi trestem, který si v něm neudrží pro něj typický charakter sociální výtky pachateli pro jeho zaviněný čin jako čin společensky neakceptovatelný, a ochranným opatřením, které má neutralizovat nebezpečnost pachatele pro společnost a přicházet proto v úvahu ne jako odpověď na čin, nýbrž z podnětu činu jako odpověď na nebezpečnost pachatele,
3. vágnost hlediska pro výměru sankce při monismu sankcí zvětšuje nebezpečí překročení míry státní reakce, která je k ochraně zájmů společnosti nezbytně nutná.

Naproti tomu u mladistvých, kde zákonná úprava trestního soudnictví ve věcech mládeže je ve speciálním zákoně, se uplatní monismus sankcí, neboť taková úprava odpovídá koncepci komplexní ochrany mládeže a je s ní v souladu i systém samostatných soudů pro mládež (srov. též čl. 3 cit. Minimálních pravidel soudnictví nad mládeží, která by se měla uplatňovat i u opatření sociální povahy). Pokud jde o ostatní pachatele, pak je-li vycházeno z dosud zastávaných principů trestního práva, nelze trest a ochranné (zabezpečovací) opatření sjednotit v neutrální trestní sankci zbavenou morálního odsouzení. Problém je spíše v tom, aby se trest a ochranné opatření neukládaly kumulativně, ale alternativně a vůbec hlavní problém není v reformě zákona, ale v reformě infrastruktury (vhodná ústavní zařízení, odpovídající režim, kvalifikovaný personál atd.). Při vytvoření zabezpečovací detence v zařízení, kde bude současně vyřešena bezpečnost, ostraha a kázeň na jedné straně a léčení léčitelných stavů na druhé straně, nebude důležité, zda pobyt v nich bude nazván trestem nebo ochranným opatřením ukládaným na místo trestu. Také v případě ochranných opatření musí platit princip proporcionality (přihlédnutí k závažnosti trestného činu a k závažnosti nebezpečí, které hrozí ze strany osoby, kdyby byla ponechána na svobodě).

Důvodová zpráva k § 37:

Účel trestních sankcí - trestů a ochranných opatření (dosavadní § 23 trestního zákona) není již v novém navrhovaném trestním zákoně vyjádřen (jeho vymezení je ponecháváno trestní nauce) a je nahrazen promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Tyto zásady formulované jak obecně pro všechny trestní sankce (§ 36 až 38), tak i speciálně pro tresty (§ 39 až 45) a ochranná opatření (§ 95 a 96) budou na rozdíl od proklamativního účelu sankcí přímo aplikovatelné na konkrétní případ. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí. Obecné zásady trestněprávních sankcí je třeba lišit od předpokladů a podmínek pro ukládání sankcí. Zatímco obecné zásady je třeba chápat jako vůdčí ideje trestání, které vytváří právní prostředí pro ukládání sankcí, předpoklady a podmínky pak vymezují konkrétní kritéria pro jejich ukládání. Ani obecné zásady pro ukládání sankcí nejsou definovány v zákoně, ale jsou přímo promítnuty do formulací jednotlivých ustanovení upravujících obecné přístupy k ukládání trestních sankcí, ale i konkrétní tresty a ochranná opatření a jejich ukládání.

Jde především o tyto základní zásady trestání i ukládání ochranných opatření:

• zásada zákonnosti, neboť sankce (tresty, ale i ochranná opatření) je možno ukládat jen na základě zákona (jde o společné východisko týkající se jak trestů, tak i ochranných opatření),
• zásada přiměřenosti (adekvátnosti, úměrnosti) sankce spáchanému trestnému činu, podle níž je rozhodujícím kritériem spáchaný trestný čin; tato zásada se uplatní zásadně u trestů, zatímco u ochranných opatření je možno její uplatnění jen v podobě negativního vymezení, kdy stanoví podmínky, za kterých nelze ochranné opatření uložit (srov. § 95 odst. 3),
• zásada individualizace použitých sankcí, na základě níž musí být druh a příp. i výměra sankce soudem ukládány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závažnosti trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností (téměř výlučně u trestů), tak k možnostem sociální reintegrace pachatele a jeho poměrům (zvláště u ochranných opatření) a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem,
• zásada personality sankce, podle níž by sankce (trest i ochranné opatření) zásadně měla postihovat jen pachatele trestného činu a vliv na jeho okolí (zejména rodinné zázemí) by měl být minimalizován,
• zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele, která bude vyjádřena zákazem ukládat sankce shodné věcné povahy u jednoho pachatele,
• zásada humanity sankcí, z které vyplývá zákaz kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a v konečném důsledku i požadavek, aby tam, kde postačí k dosažení společensky prospěšného účelu sankce (trest nebo ochranné opatření) méně intenzivní, nebyla ukládána sankce intenzivnější, která nepostihuje vždy jen pachatele trestného činu, ale často i osoby jiné; tato zásada doplňuje svým negativním vymezením zásady předchozí a navazuje na obecné zásady ekonomie trestní hrozby a podpůrnou úlohu trestní represe.

Nové pojetí účelu sankcí, které zajišťuje jejich přiměřenost, účinnost a odstrašující působení, je pak vyjádřeno v zákonných kritériích jejich ukládání, jež jsou obsaženy v konkrétních navrhovaných ustanoveních trestního zákona upravujících jak obecné předpoklady a principy pro ukládání sankcí, tak týkajících se podmínek ukládání jednotlivých sankcí.

Důvodová zpráva k § 38:

Změnit je třeba celkovou filozofii ukládání sankcí, neboť je nutno zajistit naplnění principu, podle něhož by byl trest odnětí svobody chápán jako „ultima ratio“. S tím souvisí i nové uspořádání hierarchie trestů ve prospěch alternativ, kdy soud by měl u méně závažných trestných činů nejdříve zvažovat možnost uložení jiných sankcí než trestu odnětí svobody (srov. § 54 odst. 2). Proto navrhovaný trestní zákoník stanoví v obecných zásadách pro ukládání trestních sankcí, že tam, kde postačí k dosažení účelu trestní sankce (trest nebo ochranné opatření) méně intenzivní, nesmí být uložena trestní sankce intenzivnější (§ 38 odst. 2), přičemž zároveň zakazuje uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce, neboť trestní sankce je třeba ukládat nejen s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, ale i ve vztahu k osobě pachatele a k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům (§ 38 odst. 1). V zásadě není důvod pro to, aby byl trest odnětí svobody zvažován u každého trestného činu, byť je stanoven pro každý trestný čin, neboť slouží jako poměrné kriterium pro typovou závažnost jednotlivých trestných činů.

Při tomto pojetí je však třeba trestní sankce ukládat s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž tam, kde postačí trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější (§ 38 odst. 2). Ochranná opatření bude možno i nadále ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, ale vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nevedlo ke splnění účelu trestní sankce (srov. § 97), což je určitým projevem monistického pojetí trestních sankcí. Např. zmenšeně příčetnému pachateli by měl být zásadně podle okolností uložen buď jen trest nebo jen ochranné opatření při upuštění od potrestání podle § 46 (srov. § 97 odst. 3), anebo by měl být alespoň trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2, zvláště když by i ochranná opatření měla být konstruována tak, aby u nich měla svůj význam i určitá adekvátnost spáchanému činu.

Důvodová zpráva k dílu 2, oddílu 1 – Obecné zásady pro ukládání trestů– § 39 až 45:

V oddílu 1 dílu druhého jsou obsaženy obecné zásady pro ukládání trestů.

Důvodová zpráva k § 39:

Okolnosti, k nimž je třeba přihlížet při stanovení druhu trestu a jeho výměry, osnova uvádí v § 39. Na prvním místě jmenuje povahu a závažnost trestného činu, čímž na jedné straně stanovuje základní kriterium pro ukládání trestu a na druhé straně je projevem zásad přiměřenosti trestu a jeho individualizace ve vztahu ke konkrétním okolnostem spáchaného trestného činu. Povaha a závažnost trestného činu je pak určována zejména významem konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2). Zásada individualizace použitého trestu, na základě níž musí být druh a příp. i výměra trestu určena, se pak podle osnovy vztahuje i k poměrům pachatele a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem (srov. § 38 odst. 3). Poměry pachatele osnova upřesňuje oproti platné úpravě tak, že se přihlíží nejen k dosavadnímu způsobu života, osobním, rodinným a majetkovým poměrům, ale i k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu. Dále je třeba přihlédnout i k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Navrhovaná právní úprava tak vychází ze sociální integrace pachatele a jako zákonné kritérium stanoví možnosti nápravy pachatele. U individuální predikce je pak třeba se vyvarovat jejího rigidního či mechanického uplatňování, které nebere ohled na to, že správnost prognózy (předpovědi) závisí na znalosti úplných a přesných poznatků o zkoumané osobě pachatele, které jsou zpravidla obtížně zjistitelné či přístupné a jejichž úplnost je téměř nedosažitelná.

V návaznosti na poznatky o rozhodování Evropského soudu pro lidská práva zejména pokud jde o průtahy v řízení zaviněné nečinností orgánů činných v trestním řízení osnova v § 39 odst. 3 uložila při stanovení druhu trestu a jeho výměry soudu přihlédnout mimo jiné i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí však nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jaký prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§ 27-9 a rozhodnutí o přijatelnostu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002). Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (srov. zejména nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04, I. ÚS 554/04 atd.).

Na tuto hmotněprávní úpravu uvedenou v § 39 návrhu trestního zákoníku pak navazuje novelizace § 125 odst. 1 trestního řádu ve vládním návrhu zákona o změně některých souvisejících zákonů, kde se za větu druhou vkládala nová věta „Při odůvodnění uloženého trestu uvede jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení; uvede též, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu.“.

Dále (v návaznosti na příslušná ustanovení trestního řádu) také zákon zohledňuje případy spolupracujících obviněných, u nichž se přihlíží též k tomu, jak významným způsobem přispěli k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohli zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu.

Nově je v tomto ustanovení upraveno zavinění ve vztahu k okolnosti přitěžující v návaznosti na úpravu § 17.

V případě že se pachatel snažil získat nebo získal trestným činem majetkový prospěch, ukládá osnova soudu, aby k tomu přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a to jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, tím způsobem, aby pachateli uložil s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu, některý z trestů, který ho postihne na majetku, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného druhu trestu (§ 66 až 72).

Důvodová zpráva k § 40:

V návaznosti na definici zmenšené příčetnosti (§ 27) osnova upravuje i trestání osob, které se dopustily trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti. Neupustí-li soud od jejich potrestání podle § 46, může za současného uložení ochranného léčení snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by byl vázán omezeními uvedenými v § 58 odst. 3. V případě, kdy není ukládáno ochranné léčení, je možno použít také mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, ale v takovém případě již platí omezení uvedené v § 58 odst. 3.

Důvodová zpráva k § 41:

Osnova ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry též i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 39 odst. 3). Přestože osnova doplnila výčet polehčujících i přitěžujících okolností, setrvává na jejich příkladmém výčtu, neboť je třeba vždy reagovat na konkrétní okolnosti případu, které přináší mnohotvárnost života.

Výčet polehčujících okolností (§ 41) byl doplněn o okolnosti spočívající v tom, že pachatel se dopustil trestného činu poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých, dále že spáchal trestný čin nejen v silném rozrušení, ale také ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností, pachatel překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, čímž byla doplněna polehčující okolnost obsahující překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze, anebo spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat (navazuje na ustanovení § 19), popř. trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek, což je protiklad stávající přitěžující okolnosti, obsahující způsobení vyšší škody nebo jiného většího škodlivého následku, nebo významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným, či přispěl, zejména jako spolupracující obviněný, k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo organizované skupiny [§ 41 písm. a), b), g), h) a m)].

Důvodová zpráva k § 42:

Výčet přitěžujících okolností (§ 42) byl pak doplněn o tyto okolnosti: spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, dále z pohnutky ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, spáchání trestného činu trýznivým způsobem, spáchání trestného činu vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, dále ke škodě osoby blízké, dítěte, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí. Přitěžující okolnost spočívající ve spáchání trestného činu za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek byla doplněna o okolnost spáchání trestného činu na území, na němž je nebo byla provedena evakuace ve smyslu zákonů o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému. Dalšími novými přitěžujícími okolnostmi jsou porušení zvláštní povinnosti, spáchání trestného činu při zneužití svého zaměstnání, postavení nebo funkce, anebo způsobení nejen vyšší škody, ale i jiného většího škodlivého následku a získání většího prospěchu [§ 42 písm. a), b), c), f), g), h) a i)]. Dále byla v návaznosti na zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravena přitěžující okolnost uvedená v § 42 písm. i) tak, aby přitěžující okolností bylo nejen, že pachatel svedl k provinění mladistvého, ale i svedení k činu jinak trestnému dítě mladší čtrnácti let nebo k trestnému činu osobu ve věku blízkém věku mladistvých. V neposlední řadě byla upřesněna a zobecněna přitěžující okolnost recidivy tak, aby se dovětek § 42 písm. p) netýkal pouze trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ale všech případů, kdy jde o pachatele trestného činu, který byl spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou, anebo o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky, za podmínky, že takový pachatel započal léčení nebo učinil jiná potřebná opatření k jeho zahájení.

Pokud jde o povahu rozmyslu na rozdíl od předchozího uvážení, pak spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. U předchozího uvážení jde naopak o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.

Důvodová zpráva k § 43:

Dopustí-li se pachatel více trestných činů, uloží mu soud úhrnný trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 43). Při řešení systému ukládání trestů za sbíhající se trestné činy se jeví nejvhodnější s ohledem na tradice trestání v České republice vycházet ze zásady absorpční, za současného použití zásady asperační (zostření). Lépe je však třeba zajistit zostření ukládaného trestu za sbíhající se trestné činy, a to pro případ, že pachatel spáchá větší počet trestných činů ve vícečinném souběhu, na které trestní zákon stanoví stejné nebo podobné trestní sazby. Tento souběh vyjadřuje skutečnost, že pachatel se dopustil více skutků (činů), které opakoval zpravidla v obdobné oblasti trestné činnosti, což zpravidla znamená, byť nejde o recidivu, jeho zvýšenou narušenost a také závažnost spáchané trestné činnosti. Naproti tomu u jednočinného souběhu jde jen o jeden skutek (čin), kterým pachatel naplňuje skutkovou podstatu více trestných činů, a proto postačí uložení trestu v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu. Z těchto důvodů osnova rozlišuje z hlediska trestání jednočinný a vícečinný souběh a na rozdíl od platné úpravy zvyšuje u podstatně závažnějšího vícečinného souběhu horní hranici trestní sazby u nejpřísněji trestného činu o jednu třetinu s omezením, že horní hranice nesmí ani po tomto zvýšení přesahovat dvacet let odnětí svobody (u mírnější formy výjimečného trestu třicet let). Toto zvýšení umožní náležitě vyjádřit postih takových pachatelů, zejména z řad recidivistů, kteří se dopustí celé série takto se sbíhajících trestných činů, u nichž by uložení trestu v rámci sazby nejpřísněji trestného činu nevyjadřovalo náležitě tuto přitěžující okolnost. Na druhé straně toto zvýšení automaticky neznamená, že soud je musí v každém případě využít.

Souhrnný trest (§ 43 odst. 2) se ukládá v případě vícečinného souběhu (proto zde na rozdíl od úhrnného trestu vždy přichází v úvahu shora uvedené zvýšení horní hranice trestní sazby), jestliže byl pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již pravomocně odsouzen, a to podle stejných zásad jako trest úhrnný, neboť v podstatě nastupuje na místo úhrnného trestu. Stávající platná úprava zde nedošla žádné další změny, stejně tak jako úprava upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 44).

Důvodová zpráva k § 44:

Stávající platná úprava zde byla převzata beze změny. Osnova vypouští ustanovení o dalším trestu (§ 36 platného trestního zákona), čímž odstraňuje nerovnost ve vztahu k pachatelům, kteří často i v důsledku své snahy vyhnout se výkonu trestu nevykonali předchozí pravomocně uložené tresty (v praxi především nepodmíněné tresty odnětí svobody a tresty obecně prospěšných prací), oproti pachatelům, kteří v mezidobí do dalšího odsouzení takové tresty již vykonali nebo vykonali alespoň jejich převážnou část. V návaznosti na to vypouští návrh trestního zákoníku také upuštění od dalšího trestu z ustanovení § 44 osnovy.

Důvodová zpráva k § 45:

Vzhledem k tomu, že se v praxi zatím v podstatě osvědčuje novelizované pojetí nepřípustnosti trestního stíhání ve vztahu k pokračování v trestném činu (srov. § 11 odst. 2 trestního řádu) včetně navazujícího ustanovení § 37a platného trestního zákona o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, přebírá se toto ustanovení upravující postup soudu v případech, kdy se rozhoduje o dílčím útoku takového trestného činu v době, kdy pro jiný dílčí útok byl již obviněný předtím odsouzen. S ohledem na povahu trestů ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci se toto ustanovení doplňuje obdobně tak jako je tomu u souhrnného trestu, a proto bude soud povinen v rámci společného trestu za pokračování v trestném činu vyslovit některý z těchto trestů, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším (§ 46 odst. 1 poslední věta).

Oproti ukládání trestu za více trestných činů (§ 43) se u trestání pokračujících trestných činů trest ukládá v rámci nezvýšené trestní sazby, neboť jde z hlediska hmotněprávního o jeden trestný čin, kdy zostření je zde dáno sčítáním škody, prospěchu atd. a v důsledku toho i použitím okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Osnova dále na základě požadavků z praxe výslovně stanoví, že ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se užije i v tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45 odst. 3).

Důvodová zpráva k § 46:

Jestliže podle dosavadních výsledků trestního řízení není třeba k nápravě pachatele přečinu uložení trestu a postačí projednání věci před soudem, pak je uložení trestu zbytečné a lze od něho upustit (§ 46 odst. 1). Dosavadní ustanovení o upuštění od potrestání (§ 24 platného trestního zákona) je doplněno o úpravu navazující na ustanovení o přípravě a pokusu trestného činu (§ 20 a 21), kdy lze upustit od potrestání také v případě tzv. nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu (§ 46 odst. 2). Pokud by pak v případě takové nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu nebyly splněny podmínky pro upuštění od potrestání, lze v těchto případech také použít ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5.

Důvodová zpráva k § 47:

Osnova také upravuje možnost upuštění od potrestání v případě, kdy pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti za současného uložení ochranného léčení, které může v některých případech zajistit nápravu pachatele i ochranu společnosti lépe než trest. I nadále je možnost upuštění od potrestání vyloučena v případě zaviněného způsobení zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchy požitím návykové látky.

Nově osnova zavádí V souvislosti se zabezpečovací detencí (§ 98) se upravuje i upuštění od potrestání při současném uložení zabezpečovací detence, která má do značné míry stejný charakter jako trest odnětí svobody (výkon v uzavřeném ústavu pro výkon zabezpečovací detence střeženém vězeňskou službou), přičemž délka výkonu zabezpečovací detence není zákonem omezena, neboť potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti (§ 98 odst. 5).

Osnova v ustanovení § 47 odst. 2 nevylučuje upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence s ohledem na zaviněné způsobení zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchy požitím návykové látky, a to s ohledem na povahu zabezpečovací detence (srov.§ 98), která je vykonávána v ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou vykonávanou Vězeňskou služnou a která potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti (srov. § 98 odst. 4 a 5).

Důvodová zpráva k § 48:

V podstatě beze změny zůstává dosavadní úprava podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (úprava byla jen přehledněji uspořádána), kde se pouze doplňuje demonstrativní výčet přiměřených omezení a povinností ukládaných pachateli v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání s dohledem, a to o omezení a povinnosti spočívající ve zdržení se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, ve zdržení se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek, dále v povinnosti uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku a veřejně nebo osobně se omluvit poškozenému, anebo poskytnout mu přiměřené zadostiučinění. Dále se doplňuje i možnost využití u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé v § 48 odst. 5).

Důvodová zpráva k § 49 až 51:

Podstatně přesněji než v platné právní úpravě se vymezuje pojem a obsah dohledu. Termín probační program, který v jiném smyslu používá zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (§ 17), se nahrazuje výstižnějším pojmem „probační plán dohledu“. Pokud jde o vymezení dohledu oddělují se v zájmu přehlednosti povinnosti pachatele, jež se upřesňují o povinnost informovat probačního úředníka také o zdrojích obživy, a povinnosti probačního úředníka, které se doplňují o možnost, aby při méně závažném porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo omezení či povinností probační úředník mohl jen upozornit obviněného na zjištěné nedostatky a dát mu poučení, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo omezení či povinností bude o tom informovat předsedu senátu. Stejným způsobem jako ve stávající právní úpravě jsou vymezeny povinnosti pachatele, kde probační úředník je oprávněn v návaznosti na zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, aktualizovat a upřesňovat i důležité okolnosti spojené s bezprostředním výkonem dohledu, zejména lhůty pro dostavení se k probačnímu úředníkovi, probační plán či některé důležité okolnosti nebo informace pro výkon dohledu (např. plnění vyživovací povinnosti u pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 163).

Důvodová zpráva k § 52:

K náležitému uplatnění obecných zásad pro ukládání trestů osnova upravuje systém trestů tak, aby bylo umožněno na základě zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu vyměřit takový trest, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů při plném zřeteli k povaze a závažnosti trestného činu, k osobě pachatele i možnostem jeho resocializace.

Trest odnětí svobody osnova pojímá jako jeden druh trestu, který je možno uložit nejen nepodmíněně, ale i s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu (§ 79 až 81), příp. i s vyslovením dohledu probačního úředníka (tzv. probace – srov. § 82 až 84), tedy ve třech formách, kdy za zvláštní typ trestu odnětí svobody je považován i výjimečný trest (§ 54).

Systém trestů je doplněn o trest domácího vězení, jenž je další alternativou k trestu odnětí svobody (§ 60 a 61) a který navazuje na úpravu tohoto trestu obsaženou v trestním zákoně o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř.z. (srov. § 246), který platil na našem území až do roku 1950. Toto ustanovení bude v budoucnu umožňovat i tzv. elektronické sledování.

S ohledem na potíže se zajištěním výkonu tzv. komunitních a podobných sankcí osnova zatím nenavrhuje další alternativní sankce s různým režimem jejich výkonu a intenzitou represe a izolace, např. víkendové tresty odnětí svobody, kde sice vzniká určitý problém zásahů do rodinného života, avšak tyto zásahy jsou vždy menší než u trestu odnětí svobody. Výhledově při zajištění možností jejich výkonu (vytvoření speciálních věznic ve spádových obcích zajišťujících tyto sankce) však bude třeba i o těchto alternativních sankcích uvažovat.

Důvodová zpráva k § 53:

Systém trestů vychází z možnosti kumulace jednotlivých trestů stanovených na spáchaný trestný čin trestním zákonem ovšem při uplatnění principu stanovícího, že tam, kde postačí sankce méně intenzivní, nesmí být uložena sankce intenzivnější. Jeho důsledkem je i stanovení neslučitelnosti některých druhů trestů (§ 53 odst. 2; u ochranných opatření srov. i § 96 odst. 3).

Důvodová zpráva k § 54:

Osnova předpokládá zpřísnění maximální hranice trestu odnětí svobody na 20 let, čímž se vytváří možnost rozšířit některá velmi úzká rozpětí trestní sazby u nejzávažnějších trestných činů (srovnej např. § 92 odst. 2, § 93, § 179 odst. 3, § 219 odst. 2 platného trestního zákona). Zpřesnit je třeba úpravu ukládání obou druhů výjimečného trestu odnětí svobody, kdy pro uložení trestu nad dvacet až do dvaceti pěti (příp. třiceti) let by podle návrhu nadále postačilo, že uložení takového trestného činu vyžaduje povaha spáchaného trestného činu nebo ztížená možnost sociální integrace pachatele. Zvláštní podmínky by pak byly stanoveny v podstatě jen pro ukládání trestu odnětí svobody na doživotí, které by mohly být formulovány obdobně jako v nynějším ustanovení § 29 odst. 3 trestního zákona. Osnova nepředpokládá převzetí úpravy v ustanovení § 29 odst. 4 platného trestního zákona, neboť k splnění stejného účelu postačí celkové zvýšení trestních sazeb ve spojení s mimořádným zvýšením trestu odnětí svobody (§ 59).

Důvodová zpráva k § 55:

Úprava trestu odnětí svobody vychází z platné právní úpravy. Trest odnětí svobody podle návrhu trestního zákoníku i nadále bude představovat univerzální druh trestu, protože je možné ho uložit za každý trestný čin (je buď jedinou, nebo alespoň jednou z alternativně stanovených sankcí) a kterémukoli dospělému pachateli. Zároveň je však druhem trestu nejpřísnějším, proto návrh předpokládá, že bude ukládán pouze v případě, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, slovy zákona „by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dostatečnému působení na pachatele, aby vedl řádný život“ (srov. § 55 odst. 2), anebo v případech, kdy jde o typově nejzávažnější trestné činy a trest odnětí svobody je u nich v zásadě jedinou možnou sankcí.

Osnova zároveň zvyšuje nejvyšší obecně přípustnou hranici trestu odnětí svobody oproti platné právní úpravě (z 15 na 20 let), kterou nelze překročit při jeho ukládání, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59) nebo pro uložení výjimečného trestu (§ 54). Neznamená to, že by pachatel nemohl vykonávat bez přerušení více trestů odnětí svobody po sobě tak, že součet jejich celkové doby převýší 20 let, např. pokud mu bylo více rozsudky po sobě uloženo více samostatných trestů odnětí svobody (osnova nezná ustanovení obdobné § 36 platného trestního zákona o ukládání dalšího trestu – srov. důvodovou zprávu k § 44).

Trest odnětí svobody je jediným ze všech odstupňovatelných druhů trestů, který má rozpětí trestní sazby uvedeno zvlášť za každý trestný čin ve zvláštní části trestního zákoníku, a proto slouží k určení typové závažnosti každého trestného činu a přísnosti trestnosti toho kterého trestného činu (např. pro účely úhrnného a souhrnného trestu – srov. § 43). Rozpětí mezi dolní a horní hranicí trestu odnětí svobody pak dává prostor pro konkretizaci povahy a závažnosti trestného činu, jako základního kritéria pro stanovení výměry trestu a pro zohlednění všech dalších hledisek (např. poměrů pachatele – srov. § 39).

Důvodová zpráva k § 56:

Úprava diferencovaného výkonu trestu odnětí svobody ve čtyřech základních typech věznic s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou vychází z platné právní úpravy. Osnova zařadila pachatele, kterému byl uložen trest za spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, do ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) (podobně je třeba zařadit ho do trestního řádu - srov. novelizované znění § 122 odst. 1 poslední věta trestního řádu v návrhu zákona o změně některých souvisejících zákonů). V souvislosti s tím byla také upravena ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) a odst. 3 tak, aby logicky gradovalo zařazování pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou, kam by měl být sice zásadně zařazen každý pachatel, kterému byl uložen výjimečný trest, ale vyloučeno zařazení takového pachatele do jiného typu věznice podle § 56 odst. 3 by mělo být jen u pachatele odsouzeného k trestu na doživotí.

Důvodová zpráva k § 57:

Úpravu přeřazování odsouzeného do jiného typu věznice přebírá trestní zákoník z platné právní úpravy s tím, že ji v určitých směrech zmírňuje. Především oproti platné právní úpravě v odstavci 4 písm. b) a v odstavci 6 snižuje povinnou dobu výkonu trestu odnětí svobody z jedné třetiny na jednu čtvrtinu. Dále pak v odstavci 4 písm. a) stanoví povinnou dobu 10 let výkonu trestu odnětí svobody jen u doživotního trestu, nikoli již však u druhé formy výjimečného trestu od dvaceti do třiceti let, na kterou se bude oproti platné úpravě vztahovat již obecné ustanovení odstavce 4 písm. b), tedy výkon alespoň jedné čtvrtiny uloženého trestu. Tato zmírnění jsou projevem depenalizace, přičemž umožňují větší diferenciaci rozhodování soudu o přeřazování odsouzených k nejpřísnějším trestům odnětí svobody, kde soud pak může více přihlížet k chování těchto odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody a je tedy je možno i více motivovat v jejich možné snaze o nápravu.

Důvodová zpráva k § 58:

U mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§ 58) soud může nově snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele, který napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný připravoval nebo se o něj pokusil, a to z důvodů prevence. V zájmu zachování vyváženého poměru mezi skutečnostmi, při jejichž zohlednění není soud vázán omezeními podle odstavce 3, se však v tomto případě, stejně jako je tomu u obecného ustanovení odstavce 1, limituje možnost tohoto snížení vztahem k závažnosti spáchaného činu. Na druhé straně lze tohoto zmírňujícího ustanovení využít ve vztahu k zabránění jakéhokoli trestného činu (nikoli, jak se také zvažovalo, jen u zločinu). Původně zvažovaný důvod, spočívající v napomáhání k objasnění zločinu spáchaného jiným, byl po zmírnění navázáním na trestný čin (opět namísto původního zločinu) přesunut do obecné polehčující okolnosti (srov. § 41odst. 1 písm. l), kde má své místo spolu s okolností obdobné povahy, tedy, že pachatel napomáhal objasnění vlastní trestné činnosti.

Dále byly do tohoto ustanovení doplněny možnosti snížit ukládaný trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u tzv. nezpůsobilé přípravy a nezpůsobilého pokusu (srov. i možnost upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2), u účastenství ve formě pomoci a v případě, jestliže pachatel jednal v právním omylu, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat (§ 19 odst. 2), spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany (§ 29) nebo krajní nouze (§ 28), anebo překročil meze přípustného rizika (§ 31) nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Ve všech těchto nově upravených případech není soud vázán omezením stanoveným v § 58 odst. 3. Kromě těchto důvodů nově zákon konstruuje důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u spolupracujícího obviněného, což navazuje na úpravu, která se zavádí do trestního řádu.

Důvodová zpráva k § 59:

Trestní zákoník již neobsahuje pojem zvlášť nebezpečného recidivisty, který byl příznačný pro trestní zákonodárství zemí bývalého východního bloku, a po změně politických poměrů byl v průběhu devadesátých let minulého století nebo počátkem tohoto století ve většině těchto zemí odstraněn (např. na Slovensku k tomu došlo novým trestním zákonem č. 300/2005 Z. z.). V západoevropských zemích s kontinentálním systémem se tento institut nevyskytoval a nevyskytuje. V tomto duchu byl opakovaně institut zvlášť nebezpečné recidivy kritizován i v rozhodnutích Ústavního soudu České republiky (srov. např. nález ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, publikovaný pod č. 72 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Vzhledem k tomu, že recidivní trestná činnost je však i nadále pokládána celosvětově za velmi vážný a nebezpečný fenomén, který opravňuje ke speciální legislativní úpravě, je třeba zachovat možnost přísnějšího postihu recidivy za určitých zvlášť závažných okolností, a proto osnova upravuje možnost mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. V případě takto vymezené recidivy může soud uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o třetinu, jestliže „závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k této recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká“ nebo „možnost nápravy pachatele je ztížena“. Tato úprava navazuje na podmínky výjimečného trestu podle § 54 odst. 2, u něhož však na rozdíl od mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody návrh používá pojmů, že závažnost zvlášť závažného zločinu je „velmi vysoká“ nebo možnost nápravy pachatele je „obzvláště ztížena“. Tím je zajištěno i určité odstupňování uvedených pojmů, tak aby byly vzájemně provázány a navazovaly na sebe i z hlediska své intenzity [srov. i § 54 odst. 3 písm. a) a b)]. V této souvislosti je však nutno poukázat i na to, že na rozdíl od trestání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 42 odst. 1 platného trestního zákona není soud povinen ukládat trest odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby, neboť jde jen o možnost využití zvýšené trestní sazby za uvedených podmínek, přičemž soud jinak postupuje podle obecných ustanovení pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle § 39 a násl. Na druhé straně právě z hlediska provázanosti s výjimečným trestem zákon v odstavci 2 § 59 umožňuje, aby horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody po zvýšení podle odstavce 1 mohla přesáhnout obecnou horní hranici dvacet let (§ 55 odst. 1), což má význam zejména při opakovaném spáchání nejzávažnějších trestných činů (např. vraždy podle § 108 odst. 1, 2, 3, obchodování s lidmi s následkem smrti podle § 135 odst. 5, loupeže s následkem smrti podle § 140 odst. 4, braní rukojmí s následkem smrti podle § 141 odst. 4, vydírání s následkem smrti podle § 142 odst. 4, znásilnění s následkem smrti podle § 152 odst. 4, pohlavního zneužití s následkem smrti podle § 154 odst. 4 atd.). Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 také nahrazuje nesystematické ustanovení § 29 odst. 4 platného trestního zákona, u něhož dochází k přepínání trestní represe, poněvadž nedostatečně přihlíží k tomu, že následek je u těchto trestných činů způsoben pouze z nedbalosti, neboť při úmyslném způsobení následku jde vždy o souběh s trestným činem vraždy, přičemž trest je pak ukládán jako trest souhrnný podle § 108.

Důvodová zpráva k § 60:

V novém trestním zákoně bude do systému sankcí začleněn i další dosud u nás nepoužívaný trest domácího vězení (včetně možnosti elektronického sledování), který je veden požadavkem zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb i ekonomickými hledisky vztahujícími se k výkonu takového trestu (značné ušetření prostředků jinak vynakládaných na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody). Tento trest, který bude alternativou především k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, by měl být ukládán osobám, které je třeba s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace sice bezprostředně postihnout omezením osobní svobody (nestačí jen podmíněné odsouzení), ale postačuje vzhledem k jejich osobním vlastnostem a rodinným poměrům podstatně menší intenzita zásahu vůči nim. Kontrolu budou zajišťovat probační úředníci nebo bude zavedeno elektronické sledování za použití tzv. náramků (viz novela trestního řádu).

Soud může pachateli v rámci výkonu tohoto trestu uložit také přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4, přičemž podobně jako u dalších převážně výchovných trestů (např. obecně prospěšných prací, zákazu pobytu, podmíněného odsouzení atd.) může také využít u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých možnost uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé - § 60 odst. 4, 5)

Důvodová zpráva k § 61:

V související novele trestního řádu byl v návaznosti na ustanovení § 61 návrhu trestního zákoníku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ zmaření trestu domácího vězení, upraveno i nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody (§ 334g trestního řádu), přičemž se podle návrhu trestního zákoníku rozhodne vždy o výkonu celého náhradního trestu, nikoli jen jeho poměrné části.

Důvodová zpráva k § 62:

Osnova počítá i s trestem obecně prospěšných prací, oproti platné právní úpravě však jinak vymezuje podmínky pro jeho ukládání. Možnost jeho uložení se omezuje na přečiny, u nichž pro jejich povahu (obecně menší společenskou škodlivost) se jeví tento druh trestu vhodnějším (a ve výsledku i účinnějším), než možnost jeho ukládání obecně u všech trestných činů, jejichž okruh by byl vymezen, tak jak je tomu dosud v platné úpravě, toliko horní hranicí trestní sazby, jež dosud činí pět let odnětí svobody. Takto nově vymezené podmínky dovolila nově zaváděná bipartice trestných činů v trestním zákoníku a je i projevem opodstatněnosti této kategorizace, která zde (podobně jako je tomu u upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1) nachází svůj zcela konkrétní projev.

Výkon obecně prospěšných prací bude založen na užší spolupráci obecních úřadů a Probační a mediační služby (srov. zákon č. 257/2000 Sb.) a vymezení širší působnosti Probační a mediační služby v této oblasti, která bude zajišťovat jejich výkon ve spolupráci s dalšími organizacemi - s obecními úřady, popř. i s charitativními, církevními a dalšími subjekty, ale na jiném základě než dosud (viz novela trestního řádu). Podmínkou pro jejich uložení bude vyjádření obviněného.

Na základě zkušeností z praxe, kdy je někdy ukládán trest obecně prospěšných prací opakovaně bez ohledu na to, že odsouzený v předchozích případech tento trest mařil nebo ho řádně nevykonával, byl do § 62 zařazen odstavec 2, který zdůrazňuje, že v takových případech soud trest obecně prospěšných prací zpravidla neuloží. Tato formulace přitom nevylučuje, aby v případech, ve kterých je to odůvodněno změnou postoje pachatele byl znovu trest obecně prospěšných prací uložen.

Možnost výkonu obecně prospěšných prací osnova dále rozšiřuje tím, že bylo vypuštěno slovo „obdobných“ v ustanovení § 62 odst. 3, čímž byla otevřena možnost výkonu i kvalifikovaných prací a nejen pouze prací obdobných pracím úklidovým a údržbářským, což má význam zejména u činností ve prospěch jiných institucí než obcí, např. institucí zabývajících se vzděláním, kulturou, školstvím, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností.

Důvodová zpráva k § 63:

Osnova upravuje i výměru trestu obecně prospěšných prací v rozsahu od 50 do 300 hodin, čímž se přibližuje délce ukládaných trestů obecně prospěšných prací ve vyspělých evropských zemích.

V rámci trestu obecně prospěšných prací byla v § 63 odst. 3 také samostatně upravena možnost využití u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé).

Důvodová zpráva k § 64:

Ustanovení o stanovisku pachatele a jeho zdravotní způsobilosti osnova přebírá z platné právní úpravy beze změny.

Důvodová zpráva k § 65:

Ustanovení upravující vlastní výkon trestu obecně prospěšných prací bylo upraveno tak, aby byl tento výkon efektivnější. V případě přeměny tohoto trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody za podmínek nově upřesněných v zákoně se vychází z toho, že jedna i jen započatá neodpracovaná hodina obecně prospěšných prací se přemění na jeden den odnětí svobody. Takovou úpravou se zpřísňuje postih těch odsouzených, kteří obecně prospěšné práce nevykonávají řádně nebo nevedou řádný život.

Pro případ drobnějších porušení režimu výkonu trestu obecně prospěšných prací se umožňuje, aby soud nepřistoupil k přeměně tohoto trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody, ale obdobně jako u podmíněného odsouzení (srov. § 81 odst. 1) mu zpřísnil podmínky jeho dalšího výkonu za účelem úspěšného dokončení výkonu tohoto trestu.

Důvodová zpráva k § 66:

Vzhledem k tomu, že trest propadnutí majetku se v praxi osvědčil, přebírá jej osnova jen nezbytnými změnami, které navazují na změny týkající se základů trestní odpovědnosti a obecných zásad pro ukládání trestů. Podobně, jako je tomu u peněžitého trestu, dovoluje použít tento trest nejen v případech, v nichž se pachatel snažil získat prospěch pro sebe, ale i tam, kde se snažil získat majetkový prospěch pro jinou osobu. Obecné podmínky pro ukládání tohoto trestu uvedené v odstavci 1 byly upraveny tak, aby více odpovídaly důsledkům spojeným s výkonem tohoto trestu, který nejcitelněji ze všech majetkových trestů postihují odsouzeného. Proto byl zúžen okruh případů, v nichž lze tento druh trestu uložit, na zvlášť závažné zločiny. Současně s tím byl přehodnocen i výběr konkrétních skutkových podstat, u nichž trestní zákoník výslovně dovoluje tento trest uložit podle zásady uvedené v odstavci 2, a počet těchto ustanovení byl rozšířen tak, aby touto sankcí bylo možno postihnout ty nejzávažnější případy, u nichž je sice zištný motiv zpravidla hlavním motivem, nicméně nemusí tomu tak být vždy, resp. jeho prokázání nemusí být vždy snadné, a přitom závažnost spáchaného trestného činu vyžaduje co nejpřísnějšího potrestání. Cílem této změny je dále prohloubit individualizaci trestu a poskytnout soudu co nejširší možnost k vyjádření všech okolností každého jednotlivého případu i v ukládaných sankcích.

Důvodová zpráva k § 67 až 69:

Peněžitý trest lze podle navrhované úpravy uložit ve všech případech, v nichž pachatel získal nebo se pokoušel získat majetkový prospěch úmyslným trestným činem, bez ohledu na to, zda šlo o majetkový prospěch jeho vlastní či jiné osoby (§ 67 odst. 1). Nejsou-li tyto podmínky splněny, může být peněžitý trest uložen pachateli tehdy, pokud je ve zvláštní části výslovně uveden v příslušné skutkové podstatě jako jeden z druhů trestů [§ 67 odst. 2 písm. a)], nebo pokud soud odsuzuje pachatele za přečin a shledá uložení tohoto trestu dostatečným [není tedy dán důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody; § 67 odst. 2 písm. b)]. U některých přečinů osnova výslovně dovoluje uložit peněžitý trest, ačkoli by jej bylo možno uložit i podle zásady uvedené v posledně uvedeném ustanovení, avšak nikoli vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jde o takové přečiny (např. únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 167 odst. 1, svádění k pohlavnímu styku podle § 169 odst. 1, neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 175 odst. 1 a 2, podplacení podle § 300 odst. 1 a některé další), jejichž spáchání nemusí být nutně motivováno zištností, nicméně vzhledem k jejich povaze nelze tento motiv vyloučit. V zájmu náležité individualizace trestu a prohloubení jeho působení na pachatele proto osnova doplněním peněžitého trestu do výčtu trestů, jež je možno za takový přečin uložit, umožňuje pachateli uložit v závislosti na konkrétních okolnostech případu vedle nepodmíněného trestu ještě i trest peněžitý.

Nově by měl být systém majetkových sankcí doplněn o ukládání peněžitého trestu ve formě tzv. denních pokut, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti činu počtem denních sazeb, přičemž za každý den musí být uhrazena určitá peněžní částka stanovená na základě pečlivého hodnocení majetkových poměrů pachatele, kdy se při stanovení výše denní sazby přihlíží k majetkovým poměrům pachatele, a vychází se především z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít při náležitém využití svých schopností průměrně za jeden den. Tyto částky mohou být stanoveny i odhadem soudu, zejména v případě, kdy pachatel v době ukládání trestu nepracuje, anebo kdy v důsledku jeho postoje k trestnímu řízení není možné jeho skutečný denní příjem náležitě zjistit. Systém denních pokut je třeba chápat jako způsob výpočtu celkové částky tvořící peněžitý trest a není s ním nutně spojeno jeho placení ve formě řady jednotlivých termínovaných splátek. V našich podmínkách se jeví však potřebným spojit obě tato hlediska - způsob výpočtu i způsob zaplacení ve splátkách, neboť je to nejúčinnější z hlediska účelu trestu i výkonu tohoto trestu.

Původně bylo uvažováno i o podmíněném uložení peněžitého trestu. Tato možnost, kterou zná zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) v ustanoveních § 28 až 30, a kterou znají i některé zahraniční úpravy (srov. např. § 43 a násl. rakouského trestního zákoníku nebo čl. 132 – 31 francouzského trestního zákoníku), byla u nás po podrobné rozpravě odmítnuta rekodifikační komisí, jako nevhodná u dospělých pachatelů s ohledem na v návrhu stanovené podmínky ukládání peněžitého trestu, přičemž vhodnějším se zde jeví buď podmíněný trest odnětí svobody, příp. i s dohledem, anebo použití některého z odklonů podle procesních předpisů.

U náhrady peněžitého trestu bylo uvažováno i o možnosti vedle náhradního trestu odnětí svobody stanovit i možnost odvrátit výkon peněžitého trestu náhradou ve formě obecně prospěšných prací (srov. čl. 293 uvozovacího zákona k německému trestnímu zákoníku). Také tato možnost nakonec do osnovy nebyla zapracována vzhledem k tomu, že uložení trestu obecně prospěšných prací by mělo být zvažováno s ohledem na § 62 a násl. a zejména § 68 odst. 6 prioritně před uložením peněžitého trestu, a také s ohledem na možnou výši peněžitého trestu stanovenou na základě denních sazeb (srov. § 68 odst. 1, 2), které by při vyšším peněžitém trestu byla obtížně nahraditelná výkonem obecně prospěšných prací. S ohledem na zvýšení horní hranice peněžitého trestu, se zvyšuje sazba náhradního trestu odnětí svobody, až na čtyři léta.

Důvodová zpráva k § 70:

Úpravu trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty úprava přebírá z platné právní úpravy, kde již bylo provedeno jeho rozšíření o možnost propadnutí jiné majetkové hodnoty, jíž se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí (např. obchodního podílu, pohledávky apod.). Tím je naplněn požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikované sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně důsledně konfiskovat majetek, který je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestné činnosti.

V souladu se zahraničními úpravami je zde upraven i zákaz zcizení propadlé věci nebo jiné majetkové hodnoty před právní mocí rozsudku, což má pak význam pro případ zmaření výkonu trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, kdy soud může uložit zabrání náhradní hodnoty podle § 100. Ve společných ustanoveních v části třetí je pak navrhována i definice věci nebo jiné majetkové hodnoty náležející pachateli (§ 411), jíž není jen věc nebo jiná majetková hodnota, která je součástí majetku pachatele, ale i věc nebo jiná majetková hodnota, a kterou pachatel fakticky jako majitel nakládá, aniž je vlastník, majitel nebo oprávněný držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám.

V návaznosti na rámcové rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383) bylo zakotveno i obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v případě, jestliže pachatel drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu podle odstavce 1 a 2 (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň atd.), ve vztahu k níž je možno uložit propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 odst. 3). Obdobné ustanovení obsahuje i úprava ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 99 odst. 2).

Při jednání přes zákaz stanovený v § 70 odst. 4 jak před právní mocí, tak i po právní moci rozhodnutí o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty postupuje soud podle ustanovení o zabrání náhradní hodnoty (§ 100).

Důvodová zpráva k § 71:

V návaznosti na Rámcové rozhodnutím Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti, osnova upravuje zabrání náhradní hodnoty, a to pro případ, že pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou by jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1, 2, ještě před rozhodnutím o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří. V takovém případě mu může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty (tedy nejen peněžité částky) až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Vzhledem k tomu, že pachatel se zpravidla v takovém případě snaží znemožnit i zjištění hodnoty takové věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž propadnutí zmařil, předpokládá se, že soud stanoví její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku (srov. § 105 odst. 1 trestního řádu).

Vzhledem k tomu, že věc nebo jiná majetková hodnota sice může být do značné míry znehodnocena nebo učiněna pro původní účel neupotřebitelnou, ale přitom si může zachovat i svou nebezpečnost, např. radioaktivní materiál, součásti zbraní nebo výbušnin apod. poskytuje zákon soudu možnost, aby v takovém případě anebo při jejím odstranění uložil propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí takové, byť i jen zčásti, znehodnocené, neupotřebitelné nebo odstraněné věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1.

Důvodová zpráva k § 72:

Úpravu případů ukládání samostatného trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty přebírá osnova s potřebnými upřesněním v návaznosti na obecné zásady o ukládání trestů (srov. zejména § 39 a násl.) z platné právní úpravy (srov. § 56 platného trestního zákona).

Důvodová zpráva k § 73 až 77:

Vzhledem k tomu, že podmínky a ukládání trestů zákazu činnosti, zákazu pobytu, ztráty čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti se v praxi osvědčily a není důvod k jejich zásadní změně, přebírá osnova tyto tresty do navrhovaného trestního zákoníku v podstatě beze změny, pouze s drobnými upřesněními, která navazují na změny týkající se základů trestní odpovědnosti a obecných zásad pro ukládání trestů. V návaznosti na to byla stanovení § 73 až 77 jen přehledněji uspořádána.

U trestu zákazu pobytu byla zvýšena trestní sazba z 5 na 10 let z důvodu sjednocení maximální sazby s trestem zákazu činnosti a s trestem vyhoštění. Důvodem je mj. i skutečnost, že trest zákazu pobytu plní obdobnou funkci ve vnitrostátním právu, jíž plní u cizinců trest vyhoštění. Navíc byla u tohoto druhu trestu upravena možnost využití u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé (§ 75 odst. 4)

Trest ztráty vojenské hodnosti se omezuje jen na ozbrojené síly (dříve vojsko), neboť v ozbrojených sborech má hodnost zcela jiný charakter a hodnostní označení je odlišné od hodností vojenských v ozbrojených silách (srov. i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).

Důvodová zpráva k § 78:

Také u trestu vyhoštění osnova vychází z platné právní úpravy, neboť podmínky a ukládání trestu vyhoštění, které je možno po novelizacích provedených v průběhu posledních let ukládat ve výměře od jednoho roku do deseti let nebo na dobu neurčitou, se v praxi osvědčily a není důvod k jejich zásadní změně. V návaznosti na vstup České republiky do Evropské unie byl v rámci trestu vyhoštění upraven i zvláštní režim ve vztahu k občanům členských států Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, již nezná pojem dlouhodobý pobyt, a proto se tento pojem nahrazuje pojmem trvalý pobyt. Problémy s výkonem trestu vyhoštění v době, kdy odsouzený požádal o azyl, jsou řešeny rozhodnutím o odkladu výkonu tohoto trestu na základě současně předkládané novelizace trestního řádu.

Důvodová zpráva k § 79 až 81:

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody bylo významně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým byla zejména rozšířena možnost ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a proto osnova přebírá tuto úpravu v podstatě beze změny (§ 81 odst. 1). Tyto úpravy podmíněného odsouzení, provedené uvedenou novelizací stávajícího trestního zákona, byly převzaty z připravované rekodifikace trestního práva hmotného, a proto nebylo třeba je zásadně měnit (úprava byla jen přehledněji uspořádána a samostatně v § 80 odst. 3 byla upravena možnost využití u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé).

Podle platné úpravy se podmíněné odsouzení liší od podmíněného odsouzení s dohledem i délkou trestu, který může být podmíněně odložen (dva oproti třem rokům), což v praxi v některých případech vede k tomu, že je použito podmíněné odsouzení s dohledem i u prvotrestaných pachatelů, kteří s ohledem na svou nízkou „rizikovost“ („risk assessment“) výkon dohledu nevyžadují, ale zejména s ohledem na okolnosti případu a právní kvalifikaci jim nemůže být uložen podmíněný trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, a proto jim je uloženo podmíněné odsouzení s dohledem, což však vede k tomu, že výkon dohledu je zcela formální a navíc nadbytečně zatěžuje Probační a mediační službu. Proto se v návrhu doba trvání podmíněně odkládaného trestu odnětí svobody sjednocuje a rozdíl mezi těmito dvěma instituty je jen v podmínkách, které vyžadují uložení dohledu. Touto změnou se sleduje zvýšení efektivnosti ukládání a výkonu podmíněného odsouzení s dohledem.

Důvodová zpráva k § 82 až 85:

Další rozvoj probace (podmíněného odsouzení s dohledem) bude záviset především na rozšíření Probační a mediační služby na základě zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, který od 1. ledna 2001 zavedl ucelenou koncepci probační a mediační činnosti. Osnova výslovně stanoví, že dohled je možno nad pachatelem vyslovit jen tehdy, pokud je třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době, a to s ohledem na jeho zvýšenou rizikovost spočívající zejména v jeho osobních vlastnostech, v nedostatečném sociálním a rodinném zázemí, jakož i dalších rizikových faktorech, jako je např. podléhání vlivu party nebo jiné rizikové komunity, zneužívání návykových látek, dlouhodobá nezaměstnanost, nedostatečné zdroje k obživě apod. Přesněji je přímo v návrhu trestního zákoníku rozveden obsah probačního dohledu, kterým se míní dlouhodobá práce s podmíněně odsouzeným, v rámci níž je mu stanovena povinnost být v průběhu zkušební doby v kontaktu s probačním pracovníkem. Obsah probačního dohledu je třeba pojímat nejen jako pomoc odsouzenému, aby odsouzený snáze překonal různé obtíže rodinného, sociálního i pracovního charakteru, a proto metody práce a přístup k němu obsahují prvky sociální, psychologické a pedagogické pomoci a poradenství, ale i jako účinnou kontrolu nad jeho chováním, včetně plnění stanovených přiměřených omezení a povinností směřujících k tomu, aby vedl řádný život. V tomto směru bude probační úředník sledovat, zda odsouzený nepokračuje v páchání trestné činnosti, zda dodržuje uložená omezení a povinnosti, zda naplňuje probační program, v rámci něhož absolvuje např. léčení závislostí na návykových látkách, sociální výcvik, psychologické působení a poradenství, rekvalifikační kursy apod.

Také u podmíněného odsouzení s dohledem osnova obdobně jako u prostého podmíněného odsouzení umožňuje ponechat za zákonem stanovených podmínek toto odsouzení výjimečně v platnosti (§ 84 odst. 1), jakož i možnost využití u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých uložení některých z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé v § 83 odst. 3).

Důvodová zpráva k § 86 až 89:

Úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody včetně podmíněného propuštění s dohledem je obdobná jako v platné právní úpravě, stejně tak jako podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu.

Rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se váže i na posouzení, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda nahradil škodu způsobenou trestným činem, případně, pokud vykonával ochranné léčení již před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, jaký postoj k výkonu ochranného léčení projevil. Účelem tohoto ustanovení je snaha působit na odsouzené, aby včas nastupovali do výkonu trestu odnětí svobody, a aby s přihlédnutím k svým majetkovým poměrům hradili škodu, byla-li trestným činem způsobena, popřípadě řádně plnili povinnosti spojené s výkonem ochranného léčení, pokud jeho výkon již probíhal. Tím by mělo být zajištěno efektivnější rozhodování o podmíněném propuštění.

Pro přehlednost se podmíněné propuštění upravuje v nově navrhovaných ustanoveních § 86 a 87, zatímco podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu je upraveno samostatně v ustanovení § 88. Pro všechny tyto instituty pak platí společné ustanovení § 89.

Důvodová zpráva k § 90 a 91:

Institut započítání vazby a trestu (§ 90) pro týž skutek je důsledkem zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro tentýž čin (zásada „ne bis in idem“ – srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). I když vazba není trestem, dochází jejím uvalením ke zbavení osobní svobody a k výraznému omezení dalších základních práv obviněného ještě před vynesením pravomocného rozsudku. Navíc i vazba může ve svém konečném důsledku plnit některé úkoly podobně jako trest odnětí svobody (např. může zabraňovat obviněnému v páchání další trestné činnosti a tím chránit i ostatní občany a společnost před důsledky vyplývajícími z trestné činnosti atd.), je vykonávána ve věznici, stejně jako trest odnětí svobody a je také pociťována jako stejně citelná újma na svobodě jako nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto osnova přebírá dosavadní úpravu započítání vazby a trestu z platného trestního zákona a doplňuje ji o úpravu započítání vazby a trestu vykonaných v cizině (§ 91), kterou platný trestní zákon obsahuje nesystematicky v ustanovení § 22, a to včetně vazby a trestu vykonaných z rozhodnutí mezinárodního soudního orgánu.

Důvodová zpráva k § 92 a 93:

V oddílu 9 hlavy páté osnova upravuje promlčení výkonu trestu. Uplynula-li delší doba od pravomocného odsouzení a uložení trestu a uložený trest nebyl vykonán, ztrácí postupně společnost zájem na výkonu tohoto trestu. Okolnost, že se pachatel nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu pak nasvědčuje tomu, že nebezpečí, které od něho hrozí, již neexistuje nebo výrazně pokleslo, a proto osnova i nadále stanoví zánik výkonu trestu v důsledku promlčení (§ 92).

Osnova u promlčení výkonu nejdelších trestů v návaznosti na posun obecné hranice délky trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1) a zpřísnění výjimečného trestu nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2), v souladu s požadavky teorie i praxe prodlužuje u těchto nejdelších trestů odnětí svobody promlčecí lhůty na třicet, resp. dvacet let [§ 92 odst. 1 písm. a), b)].

Důvodová zpráva k dílu 3 – Ochranná opatření – § 94 až 102:

Ochranná opatření jsou jedním z druhů trestních sankcí, přičemž jde o samostatnou kategorii trestních sankcí, které je možno uložit nejen trestně odpovědným osobám, ale také osobám, které nejsou trestně odpovědné (pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku). Toto pojetí vychází z toho, že ochranná opatření mají některé společné rysy s tresty, byť to neznamená, že bychom měly přehlížet i základní rozdíly mezi nimi. Ochranná opatření jsou tak vedle pohrůžky tresty, ukládání a výkonu trestů prostředky k dosažení účelu zákona (srov. i § 2 platného trestního zákona). V tomto smyslu také regulují, i když jen zprostředkovaně, chování předcházející vzniku porušení práva, tedy spáchání trestného činu nebo činu jinak trestného. Vždyť např. možnost zabrání věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popř. jiný obdobný obecný zájem, vede osoby, jež takové věci, jako jsou např. zbraně, střelivo nebo výbušniny, vlastní nebo drží, k větší opatrnosti a jejich zabezpečení před možností jejich zneužití ke spáchání trestného činu.

Ochranná opatření jsou ukládána trestním, popř. výjimečně civilním soudem (např. ochranná výchova ukládaná podle zvláštního zákona dítěti mladšímu patnácti let), a jsou vynutitelná státní mocí. Platí pro ně obdobně jako pro tresty zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (čl. 39 LPS).

Účel ochranných opatření není v trestním zákoníku (podobně jako v platném trestním zákoně) výslovně vyjádřen, ale v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže je uvedeno, že jejich účelem je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými (§ 21 odst. 1 věta druhá ZSM). Obecně se jejich ukládáním a výkonem sleduje především prevence, a proto do popředí vystupuje jejich složka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. Konečným účelem je odstranění nebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, ale také léčba a izolace osob nepříčetných či zmenšeně příčetných, která vystupuje do popředí právě u zabezpečovací detence. Ochranná opatření na rozdíl od trestů v sobě neobsahují morálně politický odsudek činu, jímž jsou podmíněna (trestný čin nebo čin, který by byl nehledě k osobě pachatele trestným činem, tzv. čin jinak trestný).

Ochranná opatření jsou také vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána, byť újma způsobená výkonem ochranných opatření není jejich funkční složkou, jako je tomu u trestů, ale jen nevyhnutelným účinkem. Vzhledem k tomu, že stále platí zásada, že byť je v trestu a tím více v ochranném opatření spatřováno sociální opatření s preventivním působením do budoucna, může být jeho cílem také vyloučení pachatele ze společnosti. Právě tento přístup se plně projevuje v zabezpečovací detenci v pojetí, v jakém je navrhována v osnově trestního zákoníku, neboť u ní v zásadě převažuje ochrana společnosti nad rehabilitačním či resocializačním působením, neboť osoba, jíž je uložena, je umístěna do uzavřeného zařízení –ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou, přičemž však není vyloučeno působení na ní léčebnými, psychologickými, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy se záměrem dosáhnout u těchto osob takovou míru ochoty a spolupráce, která by umožnila změnu uložené zabezpečovací detence v ústavní ochranné léčení, po jehož úspěšném vykonání by se taková osoba mohla opět včlenit do společnosti.

Důvodová zpráva k § 94 a 95:

Také u ochranných opatření je v souladu s obecným přístupem k trestním sankcím (§ 38) v určitém rozsahu uplatňována zásada přiměřenosti, byť vymezená právě vzhledem k odlišnému pojetí ochranných opatření na rozdíl od trestů tak, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a jeho činům, které lze od něho v budoucnu očekávat, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Takto vymezená přiměřenost, resp. přesněji nepřiměřenost ochranného opatření respektuje specifiku ochranných opatření, kdy se jimi sleduje především preventivní působení na pachatele, neboť u nich vystupuje do popředí jejich složka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. I když v sobě ochranné opatření zásadně neobsahuje morálně politický odsudek činu, jímž je podmíněno, jsou vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána. Újma tu sice není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným důsledkem, ale přesto právě vzhledem k ní je třeba vztáhnout na ně alespoň negativně vymezenou zásadu přiměřenosti.

Právě vzhledem k těmto skutečnostem jsou ochranná opatření, která byla dosud ukládána na časově neurčitou dobu (srov. ochranné léčení a nově i zabezpečovací detenci), v osnově koncipována tak, aby i u nich měla svůj význam určitá adekvátnost spáchanému činu, čímž jsou vedle zajištění ochrany společnosti naplňovány i principy humanismu a právního státu. Zároveň tím dochází u některých ochranných opatření (např. u ochranného léčení) k lepšímu zajištění spolupráce pachatele na léčebných či výchovných opatřeních v rámci jejich výkonu. Stejné pojetí přichází v úvahu i při koncipování detence jako zvláštního ochranného opatření.

Při pojetí ochranných opatření (včetně zabezpečovací detence) jako samostatné kategorie trestněprávních sankcí je třeba vycházet z toho, že trestní sankce je třeba ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, osobě pachatele a jeho poměrům (§ 38 odst. 1), byť potřeba uložení ochranných opatření a jejich intenzita není primárně určována povahou a závažností činu pro společnost, ale zejména potřebou léčení, výchovy a izolace (zneškodnění). Dále se při jejich ukládání uplatní zásada, podle níž tam, kde postačí trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější (§ 38 odst. 2). Ochranná opatření (včetně zabezpečovací detence) bude možno ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, ale vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo zásadně jen tehdy, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska ochrany společnosti a působení na osobu, které je ukládáno, a proto by nevedlo ke splnění účelu trestní sankce (srov. § 95 odst. 2), což je určitým projevem monistického pojetí trestních sankcí. Např. zmenšeně příčetnému pachateli by měl být zásadně podle okolností uložen buď jen trest nebo jen ochranné opatření při upuštění od potrestání podle § 47 (srov. § 97 odst. 3 a § 98 odst. 3), anebo by měl být alespoň trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2 návrhu, zvláště když i ochranná opatření jsou v návrhu konstruována tak, aby také u nich měla svůj význam určitá adekvátnost spáchanému činu.

Důvodová zpráva k § 96:

Stávající výčet ochranných opatření v platném trestním zákoně (ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty) osnova doplňuje o zabezpečovací detenci (§ 98), kterou nelze uložit vedle ochranného léčení.

Ochrannou výchovu upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb.).

Důvodová zpráva k § 97:

Ochranné léčení se ukládá především těm osobám, které pro nepříčetnost nejsou trestně odpovědné a jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný. Dále je lze uložit zmenšeně příčetným osobám místo trestu při upuštění od potrestání podle § 47 nebo vedle trestu odnětí svobody při jeho snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2, anebo vedle jakéhokoli trestu také osobám, které se trestného činu dopustily ve stavu zmenšené příčetnosti, jako např. oligofrenikům, psychopatům apod., za podmínky, že je jejich pobyt na svobodě nebezpečný. Konečně je lze uložit i pachatelům, kteří se oddávají zneužívání návykové látky, jestliže spáchali trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním a nejsou-li bez odborné léčby schopni se tohoto návyku zbavit (§ 97 odst. 1, 2).

Ochranné léčení se ukládá ve dvou formách, ústavní a ambulantní, přičemž zásadně má být vykonáno, je-li ukládáno vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, po jeho nástupu ve věznici. Není-li to možné, přichází v úvahu buď výkonu ochranného léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, nebo až po výkonu tohoto trestu. Na základě odborné diskuse s odborníky zejména z řad psychiatrů a sexuologů, v rámci níž byly učiněny závěry, že nejvhodnější vedle výkonu ochranného léčení ve výkonu trestu odnětí svobody je jeho výkon až po vykonání nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění, neboť vzhledem k délce zkušební doby by nebylo vhodné vyčkávat s výkonem ochranného léčení až do rozhodnutí, zda se odsouzený osvědčil, anebo do rozhodnutí, že se zbytek trestu vykoná, bylo znění původně navrhované (které je obsaženo v návrhu novely trestního zákona předloženého do legislativního procesu spolu s návrhem zákona o výkonu zabezpečovací detence, parlamentní tisk č. 251) upraveno tak, aby byl především zohledněn účel vlastního ochranného léčení, protože to je třeba považovat za rozhodující kriterium, má-li se volit mezi oběma uvedenými variantami. Proto i nadále úprava počítá s možností vykonat ochranné léčení ještě před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, avšak podmiňuje její využití tím, že bude naplněn účel ochranného léčení, což nelze v některých případech (zvláště pak např. u drogových závislostí) zcela předem vyloučit. Bude-li zřejmé z okolností konkrétního případu, že by tento způsob výkonu ochranného léčení k naplnění jeho účelu nevedl, je třeba zvolit variantu druhou a nařídit výkon ochranného léčení u odsouzeného až po té, co vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody. K této otázce by se zásadním způsobem měl vyjádřit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ve svém znaleckém posudku o duševním stavu pachatele.

Výkon trestu odnětí svobody, pokud je uložen vedle ochranného léčení naplňuje funkci izolace a odtržení pachatele od dosavadního způsobu života (např. u pachatelů trpících sexuální deviací). U ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického se jedná především o dobu abstinence, velmi často po dlouhé době zneužívání návykových látek. Ochranné léčení, které po výkonu trestu následuje je režimové, tzn. je systémem založeným na postupném získávání výhod na základě splněných úkolů, které jsou v systému předepsány. Před pacienta klade jasný cíl, kterého dosahuje splněním dílčích úkolů, jež je patřičně odměněno. Srozumitelným cílem pro pacienta (pachatele) je fakt, že po splnění všech podmínek ochranného léčení bude propuštěn a že celé léčení je zaměřené na postupný bezproblémový vstup do běžného života. Tomu je podřízena i náplň ochranného léčení, ve které jsou nedílnou součástí i propustky za účelem zkoušky jeho schopnosti fungovat v běžné společnosti, zajištění existenčních podmínek a obnovení často narušených kontaktů s jeho rodinou a blízkými osobami. Celý systém bude je tak založen na postupných krocích, které na sebe navazují – odnětí svobody, léčení spojené s revizí jeho dosavadního životního stylu, resocializace s postupným přechodem do běžného života a doléčování v ambulantní péči. Tímto způsobem výkonu ochranného léčení se zajišťuje, aby ochranné léčení splnilo vedle vlastního léčení i všechny zmíněné navazující resocializační snahy. Všechny tyto důvody jednoznačně hovoří pro to, aby původní úprava byla nahrazena úpravou zde navrhovanou, která v každém individuálním případě zajistí nejvhodnější možný postup k tomu, aby účelu léčení bylo dosaženo.

Ústavní léčení může soud změnit dodatečně na léčení ambulantní nebo naopak. Podobně je také možné ústavní ochranné léčení změnit za splnění zákonem stanovených podmínek na zabezpečovací detenci a naopak (srov. § 98 odst. 6).

Osnova také omezuje oproti platné úpravě trvání ochranného léčení, které může trvat nejdéle dva roky, přičemž je možno, a to i opakovaně, rozhodnout o prodloužení ochranného léčení (na návrh státního zástupce nebo zdravotnického zařízení – viz novela trestního řádu) avšak nejvíce o další dva roky.

Trvání ochranného léčení uloženého podle § 97 odst. 2 písm. b) však může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. V případě, kdy by trvalo nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51 [maření dohledu nahrazujícího ochranné léčení bude trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí – § 305 odst. 1 písm. i)].

Důvodová zpráva k § 98:

Podle osnovy nového trestního zákoníku bude vytvořeno Po vzoru zahraničních úprav (srovnej např. § 66 a násl. německého trestního zákoníku) osnova zakotvuje nové ochranné opatření – zabezpečovací detenci (§ 98), neboť vzhledem k obtížím vznikajícím při výkonu ochranného léčení u určitého druhu nepřizpůsobivých odsouzených (např. sexuálních sadistů, agresorů apod.), je nezbytné zavedení tohoto nového ochranného opatření, které má odlišný výkon (léčebné a jiné programy), včetně střežení, od ochranného léčení i výkonu trestu odnětí svobody.

Osnova předpokládá, že soud uloží obligatorně zabezpečovací detenci především v případě, kdy pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a účelu ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

Fakultativně tak soud může učinit vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem léčení osoby, které je zabezpečovací detence ukládána, vedlo k dostatečné ochraně společnosti, anebo pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti. Zákon ve všech uvedených případech tedy stanoví jako základní podmínku uložení zabezpečovací detence subsidiaritu k ochrannému léčení. Ochrannou detenci lze stanovených podmínek také změnit v ústavní ochranné léčení a naopak (srov. § 98 odst. 5). Tím jsou vytvářeny též podmínky, aby výkon ochranného léčení, včetně ochranného léčení protialkoholního a proti závislosti na jiných návykových látkách, byl v praxi do budoucna účinnější.

Zabezpečovací detenci může soud uložit vedle trestu anebo při upuštění od potrestání (§ 47 odst. 2).

U zabezpečovací detence na rozdíl od ochranného léčení není její trvání omezeno, což je dáno nebezpečností pachatelů, kterým je toto ochranné opatření ukládáno. Zákon však soudu ukládá, aby nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumal, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají (§ 98 odst. 5). Bližší úpravu tohoto postupu soudu obsahuje novela trestního řádu.

Vlastní výkon zabezpečovací detence upravuje zvláštní zákon, který je již v legislativním procesu v podobě vládního návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů (sněmovní tisk č. 251).

Důvodová zpráva k § 99:

Základní podmínky rozhodnutí soudu o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty se oproti platné úpravě v podstatě nemění, neboť doplnění ustanovení § 99 odst. 1 o ohrožení společnosti, jakož i o případ, kdy existuje nebezpečí, že zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty budou sloužit ke spáchání zločinů (§ 14 odst. 3 věta za středníkem), stejně jako o možnost zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, příp. byť i zčásti nabytou za takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel nebo jiná osoba jíž se zabrání týká platně převedla na jiné „třetí“ osoby, ač pocházely z trestné činnosti nebo byly opatřeny za produkty nebo výnosy z takové trestné činnosti, bylo provedeno již novelou trestního zákona č. 253/2006 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006). Srovnej k tomu Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikované sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.). V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383) bylo zakotveno i obligatorní ukládání zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v případě, jestliže pachatel nebo jiná osoba drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu podle odstavce 1 § 99 (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň atd.), ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci (§ 99 odst. 2). Obdobné ustanovení obsahuje i úprava trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 odst. 3).

Na druhé straně osnova předpokládá omezení zabírání věcí a jiných majetkových hodnot možností, že soud namísto zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty nařídí její pozměnění tak, aby byla nepoužitelná k jejímu společensky nebezpečnému účelu, odstranění na věci určitého zařízení, označení nebo provedení její jiné změny nebo omezení dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Pokud dotčená osoba tato omezení splní ve stanovené lhůtě, nebude uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, zatímco nebude-li tato osoby takto postupovat, soud zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty dodatečně nařídí.

Důvodová zpráva k § 100:

Osnova také umožňuje zabrání náhradní hodnoty (§ 100), čímž je naplněn požadavek Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti. Tento nový institut odpovídá moderním přístupům k zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a je obvyklý i v dalších v demokratických státech (srovnej např. § 74c německého trestního zákona).

Důvodová zpráva k § 101:

Osnova také nově upravuje zabrání spisů a zařízení (§ 101). Tento nový institut odpovídá komplexní úpravě zabrání věci a je obdobou podobných institutů i v dalších v demokratických státech (srovnej např. § 74d německého trestního zákona).

Sporné nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl, tedy i k majetku, který nabyl při uplatňování institutu zabrání věci v trestním řízení budou i nadále řešeny podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 16 tohoto zákona). Rozhodování o těchto právech v trestním řízení by se vymykalo smyslu a účelu trestního řízení.

Důvodová zpráva k § 102:

Úpravu týkající se nabytí zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty státem byla přejata z platné úpravy s tím, že byla rozšířena i na zabranou náhradní hodnotu a zabraný spis a zařízení. V odstavci 2 se upravuje přiměřené užití ustanovení § 70 odst. 4 o zákazu zcizení zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty, který zahrnuje i jiné dispozice směřující ke zmaření ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Důvodová zpráva k hlavě VI – Zahlazení odsouzení – § 103 a 104:

Důvodová zpráva k § 103 a 104:

Účelem zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu a které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Protože stanovené podmínky odsouzeného pobízejí k tomu, aby vedl řádný život, má zahlazení odsouzení též výchovný charakter.

Podmínka tzv. soudní bezúhonnosti je důležitým předpokladem k výkonu některých funkcí ve státním aparátu, ale i výkonu mnoha svobodných povolání nebo živností.

Samotným odpykáním některých trestů ještě nezanikají pro odsouzeného všechny důsledky spáchaného trestného činu. Na odsouzeného se totiž ještě nehledí, jako by nebyl odsouzen; výrazem toho je skutečnost, že evidence trestů uvádí takové odsouzení v každém výpisu z rejstříku trestů, který se týká odsouzeného. Předchozí odsouzení mu tak může působit obtíže v dalším životě a může i podstatně ovlivnit proces jeho sociální integrace.

Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by odsouzen nebyl. Stejné účinky nastávají někdy přímo ze zákona (vznik fikce zahlazení ze zákona – srovnej např. § 65 odst. 3, § 74 odst. 2, § 81 odst. 3, § 84 odst. 3 atd.).

Podmínky zahlazení odsouzení stanoví osnova obdobně jako stávající platná právní úprava, avšak v návaznosti na zpřísnění výjimečného trestu nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2) se prodlužuje u tohoto nejdelšího trestu odnětí svobody doba trvání nepřetržitého výkonu řádného života na patnáct let [§ 103 odst. 1 písm. a)]. Naproti tomu u zahlazení trestů domácího vězení, propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákazu pobytu nebo peněžitého trestu za úmyslný trestný čin se lhůta k zahlazení odsouzení zkracuje na jeden rok, aby byla umožněna u těchto převážně výchovných trestů rychlá sociální integrace.

Nově osnova též stanoví, že odsouzení nelze zahladit v případě, nebylo-li dosud vykonáno nebo jinak ukončeno (např. upuštěním) uložené ochranné opatření, a to přesto, že jinak uplynula doba uvedená v § 103 odst. 1 (§ 103 odst. 7). Toto doplnění platné právní úpravy směřuje k tomu, aby odsouzení řádně vykonávali ochranná opatření, nevyhýbali se jejich výkonu či je j iným způsobem nemařili. Přiměřeně se toto ustanovení uplatní u tzv. zákonné fikce zahlazení.

Důvodová zpráva k hlavě VII – Zvláštní ustanovení o speciálních kategoriích pachatelů – § 105 až 107:

Důvodová zpráva k § 108 a 109:

Osnova upravuje také pojem zvlášť nebezpečného recidivisty (§ 108) a ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§ 109).

U zvlášť nebezpečného recidivisty osnova vypouští v souladu s formálním pojetím trestného činu tzv. materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy, který nahrazuje formálním znakem, že dosud neuplynula doba delší deseti let po výkonu nebo prominutí trestu odnětí svobody uloženého za takový nebo jiný zvlášť závažný zločin nebo po promlčení jeho výkonu. Současně však z hlediska individuálního posouzení konkrétního případu i osoby pachatele umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58.

Vzhledem k tomu, že se v praxi i v teorii vyskytují různé názory na otázku trestního postihu kombinace zvlášť nebezpečné recidivy a pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch skupiny organizovaného zločinu, je třeba vyřešit vztah těchto okolností, které jsou považovány zpravidla za obecné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to zvýšené trestní sazby trestu odnětí svobody zvlášť stanovené v § 109 a v § 111. Osnova výslovně připouští možnost kumulace těchto dvou obecných okolností, neboť jde o dvě různé okolnosti stojící vedle sebe, které podmiňují použití vyšší trestní sazby. Proto jejich současné použití není v rozporu se zákazem dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu § 39 odst. 4. Navíc může nastat i případ, že teprve tím, že trestný čin byl spáchán pachatelem ve prospěch skupiny organizovaného zločinu se stane s ohledem na sazbu zvlášť závažným trestným činem, ohledně něhož by měla být uplatněna ustanovení § 108 a 109.

Důvodová zpráva k § 105 a 106:

Osnova upravuje pojem pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 105) i ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 106). Přitom navazuje na vymezení pojmu organizovaná zločinecká skupina v ustanovení § 405 zařazeného v části třetí, která pojednává o společných ustanoveních.

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava se v praxi osvědčila, vychází osnova ze stejných zásad jako platný trestní zákon.

Důvodová zpráva k § 107:

V souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů byl již vytvořen ucelený systém hmotněprávních a procesních institutů zajišťujících uplatnění adekvátních právních následků pro pachatele trestné činnosti z řad mládeže. Hmotněprávní i procesní úprava společenské reakce na kriminalitu mládeže je provedena v samostatném kodexu tvořícím trestní právo mládeže, který byl již schválen Parlamentem České republiky – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), proto trestní zákoník v § 107 na tento zvláštní zákon odkazuje.

ČÁST DRUHÁ - ZVLÁŠTNÍ ČÁST

Důvodová zpráva k části druhé – Zvláštní část – § 108 až 385:

Změna v přístupu k trestněprávní ochraně významných společenských zájmů navrhovaným trestním zákoníkem a nadřazení základních lidských práv a svobod nad ostatní zájmy chráněné tímto zákoníkem vyjadřuje i nové pořadí jednotlivých hlav části druhé (zvláštní části trestního zákoníku). Do středu pozornosti a v důsledku toho i do popředí trestněprávní ochrany se dostává člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, důstojnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů.

Z těchto důvodů byly do první hlavy zařazeny trestné činy proti životu a zdraví, do druhé hlavy trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství a do hlavy třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

Rodina je základní buňkou společnosti. Její hodnoty a tradice jsou nedotknutelné a její význam pro společnost je zcela zásadní a neocenitelný. Proto trestné činy proti rodině a mládeži, která reprezentuje novou generaci společnosti, kontinuitu a perspektivu jejího vývoje, byly z hlediska významu těchto chráněných zájmů zařazeny do čtvrté hlavy zvláštní části trestního zákoníku.

Ochranu majetku, vlastnických, užívacích i dalších práv k němu vyjadřují skutkové podstaty trestných činů proti majetku zařazených do páté hlavy. V hlavě šesté jsou pak zařazeny trestné činy hospodářské. Život, zdraví nebo majetek chrání i skutkové podstaty trestných činů obecně nebezpečných, které jsou zařazeny do sedmé hlavy, a trestných činů proti životnímu prostředí, které mají samozřejmě širší společenský dopad, neboť životní prostředí vytváří přirozené podmínky existence člověka, zvířat, rostlin i dalších organizmů a je předpokladem jejich dalšího vývoje, a proto jsou zařazeny do samostatné hlavy osmé.

V dalších hlavách následují trestné činy proti kolektivním zájmům a právům, tedy proti státu, jako nejvyšší formě politické organizace společnosti, v té souvislosti i proti mezinárodním organizacím vytvářeným státy, dále proti státním i samosprávným orgánům, úředním osobám, některým vybraným právnickým osobám a jiným organizacím. Pořadí jednotlivých hlav poskytujících ochranu zájmům těchto subjektů v navrhovaném trestním zákoníku bylo stanoveno především podle šíře a závažnosti chráněných zájmů. V hlavě deváté jsou proto zařazeny trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci a v hlavě desáté trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Trestné činy proti brannosti jsou zařazeny v hlavě jedenácté. Na tuto hlavu navazuje hlava dvanáctá obsahující trestné činy vojenské.

V poslední hlavě třinácté jsou zařazeny trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy. Pro zařazení této hlavy na konec nově navrhovaného trestního zákoníku nesvědčí význam druhového objektu a hledisko závažnosti těchto trestných činů, neboť např. vyvraždění etnické skupiny (genocidium podle § 367) je nepochybně závažnější než jednotlivá vražda, ale jejich zvláštní charakter, který přesahuje rámec vnitrostátní úpravy, když se jejich vymezení opírá o mezinárodní smlouvy a ostatní dokumenty mezinárodního práva veřejného. Toto zařazení je tedy odůvodněno především mezinárodním charakterem těchto trestných činů nebo jejich návazností na úpravu obsaženou v normách mezinárodního práva veřejného (tzv. zločiny podle mezinárodního práva).

Analýza platného znění trestního zákona byla při přípravě zvláštní části trestního zákoníku provedena zejména se zaměřením na velký počet novel, které přinesly množství zásahů do koncepce zvláštní části trestního zákona a které vedly k nevyváženosti ochrany jednotlivých oblastí zájmů chráněných trestním zákoníkem, v důsledku čehož se některé skutkové podstaty překrývají, nenavazují na sebe a nepokrývají potřeby trestněprávní ochrany skupinových zájmů (právních statků) – např. trestné činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 a nekalé soutěže podle § 149 platného trestního zákona, které byly sloučeny do trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 215 návrhu trestního zákoníku za současného výrazného zpřesnění této skutkové podstaty a omezení rozsahu trestnosti jednání podřazeného pod tyto skutkové podstaty.

Na druhé straně poměrně velký počet skutkových podstat, zejména tzv. klasických trestných činů nevyžadoval žádné zásadnější úpravy, neboť tyto skutkové podstaty jsou dlouhodobě prověřené a jejich používání v praxi nečiní žádné potíže. V některých případech se však jeví potřebné zařazení společného ustanovení definujícího určitý právní pojem, jako např. ublížení na zdraví v § 398 odst. 1, dítě v § 402, úřední osoba v § 403, veřejná listina v § 407, obecně prospěšné zařízení v § 408, obydlí v § 409 atd.. Takové definice přispívají k sjednocování judikatury soudů a jsou u nás tradičně využívány (srov. i § 89 platného trestního zákona, dále např. § 162a platného trestního zákona atd.; z dřívějších předpisů i trestní zákon č. 117/1852 ř. z. - např. § 201).

Zvláštní část trestního zákoníku byla také revidována jednak z hlediska vypuštění některých již z dnešních hledisek potřeby trestní represe nadbytečných skutkových podstat (např. trestný čin nedovolené výroby lihu podle § 194a trestního zákona - ve větším rozsahu lze postihovat jako neoprávněné podnikání podle § 118 trestního zákona; dále trestný čin záškodnictví podle 96 trestního zákona atd.), jednak z hlediska ponechání a zpřesnění stávajících skutkových podstat (např. zpřesněna byla většina ustanovení hospodářských a s nimi souvisejících majetkových trestných činů - např. § 124 (§ 228 návrhu), § 127 (§ 215 návrhu), § 128a (§ 223 návrhu), § 128b (§ 224 návrhu), § 129 (§ 226 návrhu), § 143 (§ 204 návrhu), § 144 odst. 2 (§ 206 odst. 2 návrhu), § 148 odst. 1 a 2 (§ 207 odst. 1 návrhu), § 150 (§ 235 návrhu), § 256 (§ 189 a § 194 návrhu), § 256a (§ 190 návrhu), § 256c (§ 191 návrhu), § 257a (§ 197, § 198 a § 199 návrhu) platného trestního zákona atd. a mnoha dalších trestných činů - např. § 155 (§ 291 návrhu), § 154 (§ 292 návrhu), § 155 (§ 293 návrhu), § 156 (§ 294 návrhu), § 160 (§ 299 návrhu), 161 (§ 300 návrhu), § 169b (§ 304 návrhu), § 171 (§ 305 návrhu), § 171a (§ 307 návrhu), § 175b (§ 318 návrhu), § 176a (§ 317 návrhu), § 178 (§ 149 návrhu), § 182 (§ 244 návrhu), § 183 (§ 246 návrhu), § 184 (§ 245 návrhu), § 187a (§ 252 návrhu), § 201 (§ 241 návrhu), § 205 (§ 157 návrhu), § 212 (§ 162 návrhu), § 216a (§ 135 návrhu), § 219 (§ 108 návrhu), § 224 (§ 110 a § 114 návrhu), § 233 (§ 139 návrhu), § 239 a § 240 (§ 149 návrhu), § 241 (§ 152 návrhu), § 253 (§ 185 návrhu), § 259 odst. 2 (§ 367 odst. 2), § 262 (§ 378 návrhu), § 263 (§ 379 návrhu), § 263a (§ 380 návrhu), § 265 (§ 382 návrhu), § 267 (§ 337 návrhu) platného trestního zákona atd. Pro tyto skutkové podstaty platí i požadavek jejich strukturování z pohledu přijaté kategorizace činů soudně trestných, vyjádřené jinak v obecné části trestního kodexu. V rámci úplatkářství byla upravena korupce v soukromém sektoru na základě Úmluvy o ochraně finančních zájmů ES (celexové č. 495A1127(03) a navazujících Protokolu ze dne 27. září 1996 a Druhého protokolu ze dne 19. června 1997 (celexové č. 497Y0719(02).

Zpřesněny byly také některé nedbalostní trestné činy, u kterých bude nadále rozlišováno i mezi hrubou a lehkou nedbalostí (např. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 188, trestný čin způsobení úpadku podle § 191, trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 245, trestný čin zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 271 atd.) v návaznosti na § 16 odst. 2, který upravuje pojem „hrubé nedbalosti“ a to i přitom, že je třeba si uvědomit, že obecně vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalost nevědomá. Dalším hlediskem revize byla otázka kriminalizace přípravy u vybraných skutkových podstat zvlášť závažných zločinů, které zůstanou v novém kodexu, a to jen ve zvláštní části (srov. § 108, § 112, § 116, § 119, § 123, § 126, § 127, § 131, § 132, atd., a to s přihlédnutím ke kategorizaci činů soudně trestných.

Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byly tyto okolnosti dále zpřesněny, a proto jsou do jednotlivých skutkových podstat zařazeny nové zvlášť přitěžující okolnosti s ohledem na výrazně vyšší společenskou škodlivost konkrétního trestného činu při naplnění takové okolnosti. V souladu se zásadou určitosti skutkových podstat a v návaznosti na opakovaně vyslovovanou kritiku teorie byly naopak odstraněny ty okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které nejsou dostatečně konkrétní např. “jiný zvlášť závažný následek” v § 92 odst. 2 písm. c), § 97 odst. 3 písm. b), § 124 odst. 2 písm. b), § 124d odst. 2 písm. e), nebo § 125 odst. 3 platného trestního zákona. atd., nebo “jiná značná újma” v § 124b odst. 2 písm. c) či “jiná újma velkého rozsahu” v § 124b odst. 3 písm. c) platného trestního zákona.

Při vypracování návrhů nových skutkových podstat bylo zásadně zhodnoceno, zda novou trestněprávní úpravu skutečně vyžadují konkrétní právní vztahy z hlediska potřeby jejich sankcionování trestním právem. Na druhé straně bylo však třeba zabránit kasuističnosti skutkových podstat v tom směru, aby byly vytvářeny atomizované skutkové podstaty vztahující se na ochranu zájmů stejného druhu. S tím není v rozporu zpřesnění skutkových a zařazení definic právních pojmů (viz shora). Přitom však bylo nutné splnit v tomto směru mezinárodní závazky vyplývající z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (např. trestný čin neoprávněného odebrání tkání a orgánů podle § 131, trestný čin nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány podle § 132, nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským geonomem podle § 134, trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a poškození a zneužití záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací podle § 202, trestný čin opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat podle § 198, trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 227, trestný čin útoku proti lidskosti podle § 368, trestný čin apartheidu a diskriminace skupiny lidí podle § 369 atd.), a také kriminalizovat některé nové typy trestných jednání s ohledem na jejich typovou společenskou škodlivost, např. trestné činy sankcionující kogentní ustanovení obchodního zákoníku nebo jiných navazujících předpisů (např. neoprávněné vydání cenného papíru podle § 216, manipulace s kurzem investičních nástrojů podle § 217 atd.), z nichž některé byly již předmětem přijatých novelizací, např. trestný čin teroristického útoku podle § 279, tzv. domácí násilí u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 166, popř. legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 183 atd.). Pro nové skutkové podstaty rovněž platí požadavek strukturování z pohledu přijaté kategorizace činů soudně trestných, vyjádřené v obecné části nového trestního zákona, včetně výběrové kriminalizace přípravy.

Jednotlivé trestné činy byly také revidovány i z hlediska doplnění nebo naopak vypuštění některých trestů ze sankční části jednotlivých základních, kvalifikovaných nebo privilegovaných skutkových podstat trestných činů, popř. i zpřesnění stávající nabídky trestních sankcí. Přitom bylo sledováno i zachování proporcionality mezi sankcemi stanovenými na jednotlivé trestné činy jak z hlediska druhů sankcí, tak i z hlediska jejich trestních sazeb, a to s přihlédnutím k typové společenské škodlivosti (závažnosti) jednotlivých skupin trestných činů, jakož i mezi takovými skupinami různých typů skutkových podstat trestných činů zařazených v hlavách a oddílech zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu, že jak již bylo zdůrazněno v důvodové zprávě ke zvláštní části trestního zákoníku shora se do středu pozornosti a v důsledku toho i do popředí trestněprávní ochrany dostal člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, byly zásadním způsobem v celém návrhu z hlediska míry postihu rozlišeny zejména trestné činy proti životu a zdraví (hlava I), ale i proti svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti (hlavy II a III), od trestných činů majetkových a hospodářských (hlavy V a VI), a to nejenom u sazeb ve vyšších odstavcích stanovených při naplnění určitých zvlášť přitěžujících okolností, ale i u sazeb stanovených u základních skutkových podstat (srov. sazby např. u trestných činů podle § 113 a § 172 návrhu trestního zákoníku oproti sazbám u srovnatelných trestných činů podle § 221 a § 247 v platném trestním zákoně).

Zpřesněna byla i alternativní povaha jednotlivých sankcí v tom směru, že nabídka alternativ sankcí byla v návaznosti na typovou společenskou škodlivost (závažnost) uvedena již u jednotlivých skutkových podstat trestných činů tak, aby byl vytvořen kvalitnější prostor pro soudcovskou individualizaci trestů s přihlédnutím k zásadám a postupům při ukládání trestů uvedeným v obecné části trestního zákona.

Důvodová zpráva k hlavě I – Trestné činy proti životu a zdraví– § 108 až 134:

Život a zdraví jednotlivce chrání osnova jako nejdůležitější společenskou hodnotu. Ochranu života obsahuje i ustanovení článku 6 Listiny základních práv a svobod, které zdůrazňuje, že každý má právo na život, a proto nikdo nesmí být zbaven života. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Trestní právo poskytuje ochranu proti úmyslným útokům proti životu a zdraví, ale i proti nedbalostním jednáním ohrožujícím nebo porušujícím život nebo zdraví. Osnova i systematicky odděluje ochranu života od ochrany zdraví a zařazuje příslušné trestné činy do samostatných dílů 1 a 2. Nově byly do této hlavy zařazeny i trestné činy, které chrání ohrožení života a zdraví osob individuálně neurčených (díl 3), některé další takové trestné činy jsou z hlediska jejich druhového objektu (velký rozsah nebezpečí ohrožující široký okruh zájmů přesahující ochranu života a zdraví) zařazeny do hlavy sedmé o trestných činech obecně nebezpečných. Dále jsou z hlediska chráněných zájmů zařazeny do této hlavy trestné činy proti těhotenství ženy (díl 4), neboť je třeba chránit nejen život člověka, ale i vznikající život, což Listina základních práv a svobod vyjadřuje v čl. 6 odst. 1 tím, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. V návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb. m. s.) a navazující zákony, byly do trestního zákoníku zařazeny trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány a lidským embryem a lidským genomem (díl 5).

Trestných činů, jejichž objektem je život nebo zdraví, anebo které způsobují takové následky na životě nebo na zdraví, je daleko více. Do první hlavy zvláštní části však byly zařazeny jen ty, u kterých je život nebo zdraví jediným nebo hlavním objektem trestného činu.

Důvodová zpráva k § 108:

Jako nejtěžší trestný čin proti životu osnova postihuje vraždu (§ 108). Pojem vraždy je tradičním pojmem trestního práva hmotného a rozumí se jím jednání (konání nebo opomenutí), kde úmysl pachatele (přímý nebo eventuální) se vztahuje jak k jednání, tak i k jeho následku. Míra úmyslného způsobení následku však nemusí být u všech vražd stejná, a proto osnova sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (dvanáct až dvacet let odnětí svobody), na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, zpravidla v afektu. Pokud jde o povahu rozmyslu na rozdíl od předchozího uvážení, pak spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. U předchozího uvážení jde naopak o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. V obou těchto případech však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. § 15).

Ustanovení § 108 odst. 3 přejímá úpravu dosavadního § 219 odst. 2 platného trestního zákona s tím, že do jednotlivých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby doplňuje vraždu na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání. Tzv. vraždu spáchanou na objednávku, kam patří zejména tzv. podnikatelské vraždy, bude třeba i nadále postihovat jako vraždu spáchanou z jiné zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 219 odst. 3 písm. j).

Vysoká závažnost trestného činu vraždy podle § 108 odst. 3 vyžaduje možnost uložení výjimečného trestu v obou jeho formách nad 20 až do 30 let i na doživotí (§ 54).

Důvodová zpráva k § 109:

Z platného trestního zákona přebírá trestní zákoník tradiční privilegovanou skutkovou podstatu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 109), která se v praxi osvědčila.

Důvodová zpráva k § 110:

Usmrcení z nedbalosti (§ 110) zvyšuje ochranu života tím, že na rozdíl od platného trestného činu ublížení na zdraví, který upravuje jak nedbalostní způsobení smrti, tak i těžké újmy na zdraví, upravuje samostatnou skutkovou podstatu pouze způsobení smrti a stanoví přísnější trest než za nedbalostní těžké ublížení na zdraví (§ 114). V souvislosti s tím osnova upřesňuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pojem „usmrcení“ (oproti ostatním pojmům, např. „zabití“) lépe z hlediska chápání veřejnosti vyjadřuje skutečnost, že smrt nastala v důsledku nedbalosti pachatele, čímž je lépe takové jednání odlišeno od vraždy (§ 108) i od dalších úmyslných trestných činů s obdobným následkem, způsobeným z nedbalosti (těžké ublížení na zdraví podle § 112 odst. 3 a ublížení na zdraví podle § 113 odst. 4).

Důvodová zpráva k § 111:

Základní skutková podstata trestného činu účasti na sebevraždě (§ 111) je ponechána beze změny. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou však rozlišeny tak, aby lépe vyjadřovaly typovou závažnost spáchaného činu, kdy je přísněji trestáno pohnutí nebo pomoc k sebevraždě osoby mladší než čtrnáct let nebo osoby stižené duševní poruchou.

Důvodová zpráva k § 112 a 113:

Nejzávažnějším trestným činem proti zdraví je těžké ublížení na zdraví (§ 112), který se na jedné straně od vraždy liší tím, že úmysl pachatele zde směřuje k způsobení těžké újmy na zdraví (§ 401 odst. 2), zatímco u vraždy směřuje k usmrcení jiného, a na druhé straně od trestného činu ublížení na zdraví a jiného opakovaného poškození zdraví (§ 113), kde úmysl směřuje jen k ublížení na zdraví (§ 401 odst. 1), byť následkem u těžkého ublížení na zdraví a také u ublížení na zdraví může být také i smrt z nedbalosti (§ 112 odst. 3 a § 113 odst. 4). Ostatní okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou zde stanoveny obdobně jako u vraždy, byť s přihlédnutím k menší závažnosti těchto trestných činů. Úmysl získat majetkový prospěch nebo úmysl zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin zde není vyjádřen jako zvlášť přitěžující okolnost, neboť v případě, že by pachatel ubližoval na zdraví v tomto úmyslu, byl by postižen pro trestný čin loupeže nebo jiný v úvahu přicházející trestný čin proti svobodě nebo majetkový trestný čin v jednočinném souběhu.

Důvodová zpráva k § 114 a 115:

Také u trestných činů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 114) a ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 115) osnova lépe než dosud odstupňovává trestnost pachatele jednak podle následku (návaznost na usmrcení z nedbalosti podle § 110) a jednak podle míry zavinění. Proto je důvodem vyšší trestnosti u obou skutkových podstat, podobně jako u usmrcení z nedbalosti, jednak porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona a jednak hrubé porušení předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických předpisů. Těmito ustanoveními budou postiženi jak bezohlední řidiči dopravních prostředků, tak i pachatelé jednající na jiných úsecích, pokud poruší uvedené povinnosti a příp. i předpisy.

Důvodová zpráva k § 116:

Mezi trestné činy ohrožující život nebo zdraví byl především zařazen trestný čin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 116), který byl dosud zařazen mezi trestné činy proti lidskosti (jeho forma, která patří mezi trestné činy proti lidskosti, byla zachována v ustanovení o trestném činu útoku proti lidskosti podle § 368), neboť sem ve své obecné podobě, kdy nejde o trestný čin proti lidskosti, patří vzhledem k tomu, že mučení vždy ohrožuje lidské zdraví. Znění základní skutkové podstaty, až na zvýšení trestních sazeb, které je odůvodněno vzhledem k povaze a typové závažnosti tohoto trestného činu, nedoznalo oproti platné úpravě podstatných změn.

Pojem státního orgánu byl nahrazen přesnějším pojmem orgánu veřejné moci. Pojem orgánů veřejné moci používá např. Ústava České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) atd.] a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 76 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) atd.] je v našem právním řádu jednoznačně vymezen. Srovnej k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 229/1998, podle kterého jsou za orgány veřejné moci považovány orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kriteriem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. (Srov. i Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno 1992, str. 11.)

V návaznosti na nové vymezení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestných činů proti životu a zdraví zde byly také doplněny tyto okolnosti zejména z hlediska předmětu útoku, motivace, pohnutky nebo způsobu provedení, které v praxi poměrně často přicházejí v úvahu a je třeba ho vzhledem k jeho závažnosti přísněji postihnout (spáchání činu opětovně, na těhotné ženě, osobě mladší čtrnácti let, zvlášť surový nebo trýznivý způsob apod.).

Důvodová zpráva k § 117 a 118:

Vzhledem k tomu, že poskytnout pomoc člověku, který je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, vyplývá ze zásady humanizmu a vztahu člověka k člověku, kdy nikdo nemůže nečinně přihlížet tomu, že jiný lidský život je v nebezpečí, osnova pouze s terminologickými úpravami (doplnění pojmem „jiné vážné onemocnění“ v zájmu terminologického sjednocení s definicí vážné poruchy zdraví) přebírá osvědčené trestné činy neposkytnutí pomoci ve všech jejich dosavadních formách (§ 117 a 118). V souvislosti s tím je však třeba upravit poměr trestních sazeb odnětí svobody s důrazem na ochranu lidského života a zdraví a odlišení jejich ochrany od ostatních chráněných zájmů, zejména majetkové povahy. Proto je jednání postihované § 117 přísněji postihováno tak, aby se také přiblížilo postihu za neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, který měl účast na dopravní nehodě, kde dokonce k trestní odpovědnosti postačí u účastníka dopravní nehody utrpění jakékoli újmy na zdraví.

Důvodová zpráva k § 119 až 125:

Také skutkové podstaty trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 119), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 120), ohrožení pohlavní nemocí (§ 122), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 123), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 124) a rvačky (§ 1125) jsou přejímána pouze s drobnými úpravami týkajícími se zejména vymezení trestních sazeb a trestů v návaznosti na obecnou část trestního zákoníku a ostatní trestné činy zařazené v hlavě první.

Vymezení základních skutkových podstat trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 123) a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 124) je upřesněno tím, že zde bylo zdůrazněno, že se tak musí stát v rozporu s právními předpisy, aby nedocházelo ke kriminalizaci legálně prodávaného zboží.

U trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 119), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 120), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 123) a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 124) jsou doplněny nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vyjadřovaly obvyklé závažnější jednání s ohledem na okolnosti spáchání činu i na způsobený následek na zdraví lidí, které je třeba v návaznosti na základní skutkové podstaty přísněji postihnout.

Důvodová zpráva k § 126:

Potrat je nepochybně jev sociálně patologický, neboť znamená smrt klíčícího života a ohrožení zdraví těhotné ženy. Podle převládajícího názoru však nelze potraty vymýtit ani nejpřísnějšími tresty, neboť taková trestní politika uplatňovaná v minulosti způsobila větší zlo, než je to, jemuž měla zabránit. Čím přísnější jsou trestní sazby, kterými zákon za provedení potratu hrozí, tím jsou zpravidla dražší nelegálně odborně provedené potraty, a proto se ženy uchylují k pokoutním andělíčkářům nebo se snaží „pomoci si samy“, a mnohdy na to doplácejí svým životem nebo těžkým poškozením zdraví. Osnova navazuje na platný zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášku k tomuto zákonu pod č. 75/1986 Sb., které stanoví přípustný způsob umělého přerušení těhotenství na žádost těhotné ženy nebo ze zdravotních důvodů. Připuštění legálního přerušení těhotenství není v rozporu s mezinárodními dokumenty o ochraně lidských práv ani s Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Také z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat nepřípustnost legálních potratů.

Osnova v podstatě ve stejném rozsahu jako dosud chrání i vznikající život, a to prostřednictvím ochrany těhotenství ženy proti jakýmkoli zásahům vůči ní směřujícím k nelegálnímu přerušení těhotenství. Skutkové podstaty jsou pak formulovány tak, aby logicky vyjadřovaly odstupňování ochrany z hlediska chráněného zájmu na počínajícím lidském životě a současně i zdraví matky. Proto na prvním místě postihuje nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 126), včetně příslušných zvlášť přitěžujících okolností (na ženě mladší osmnácti let, spáchání činu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, při zneužití tísně nebo závislosti, opětovně atd.), přičemž nejpřísněji pak osnova trestá způsobení těžké újmy zejména dvou osob nebo smrti (odst. 3), resp. smrti dvou osob (odst. 4). Takový následek je možno způsobit při pokračování v trestném činu (§ 392) nebo při naplnění přitěžující okolnosti, kdy se pachatel dopustí takového činu opětovně [odst. 2 písm. d)].

Důvodová zpráva k § 127:

Dalším trestným činem je nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy (§ 127), který také obsahuje obdobně vymezené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (na ženě mladší osmnácti let, získání značného prospěchu, soustavné páchání činu, zejména u tzv. andělíčkářů, či způsobení těžké újmy na zdraví). Také zde je nejpřísněji trestné způsobení těžké újmy zejména dvou osob nebo smrti (odst. 3), resp. smrti dvou osob (odst. 4).

Důvodová zpráva k § 128 až 130:

Ještě mírněji než nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy osnova postihuje pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství (§ 128) a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (§ 129). Tyto formy součinnosti jsou zde povýšeny na pachatelství, neboť těhotná žena se sama trestného činu nedopouští, a proto by nebylo možné tyto aktivity postihnout jako účastenství (§ 130).

Důvodová zpráva k § 131 a 132:

Tyto trestné činy byly do osnovy zařazeny v návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb. m. s.) a navazující zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). V současné době je v rámci Evropské unie připravováno Rámcové rozhodnutí Rady o aproximaci legislativy týkající se obchodování s lidskými orgány a tkáněmi. Z těchto dokumentů vyplývá nutnost náležitě trestněprávně postihovat neoprávněné odebrání tkání, buněk a orgánů z těla živého člověka (§ 131), kdy se jeví dosavadní přístup postihu v rámci obecných skutkových podstat proti životu a zdraví jako nevhodný a nedostatečně účinný, zvláště pokud by byl páchán v rámci organizované skupiny. Pokud jde o neoprávněné odebírání tkání, buněk a orgánů z těla mrtvého člověka (§ 132) přebírá osnova v podstatě beze změny dosavadní úpravu (§ 209a platného trestního zákona).

Důvodová zpráva k § 133:

Nově se pak upravuje trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu (§ 133), a to s ohledem na jeho povahu mimo klasické úplatkářství. Tato skutková podstata navazuje na čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.), podle kterého lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.

Důvodová zpráva k § 134:

Trestný čin nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským geonomem byl do osnovy převzat z nedávno novelizované právní úpravy platného trestního zákona, a to v návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.), a to článek 18, který výslovně stanoví, že pokud je zákonem umožněno provádět výzkum na embryích in vitro, musí být také zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya, a dále článek 13 této úmluvy, podle něhož lze zásah směřující ke změně lidského genomu provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků. Dále tento článek výslovně zakazuje vytváření embryí pro výzkumné účely. V neposlední řadě tento trestný čin navazuje i na Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb. m. s.). Podle jeho článku 1. je „nepřípustný každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou“ (reprodukční klonování).

Důvodová zpráva k hlavě II – Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství – § 135 až 151:

Hlava druhá, která zahrnuje trestné činy proti svobodě (díl 1) a trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (díl 2), poskytuje trestněprávní ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí zaručené v článku 7 Listiny základních práv a svobod, osobní svobodě chráněné v článku 8 Listiny základních práv a svobod, přičemž zajišťuje také ochranu proti nuceným pracím a službám ve smyslu článku 9 Listiny základních práv a svobod, ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, ochranu nedotknutelnosti obydlí podle článku 12 Listiny základních práv a svobod, ochranu listovního tajemství podle článku 13 Listiny základních práv a svobod, jakož i svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod, a v neposlední řadě zajišťuje také svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a bezvěrectví ve smyslu článků 15 a 16 Listiny základních práv a svobod, jakož i ochranu práva shromažďovacího a práva sdružovacího vymezených v článcích 19 a 20 Listiny základních práv a svobod.

Zařazením trestných činů obchodování s lidmi (§ 135) a zbavení osobní svobody (§ 137) do oddílu prvního této hlavy plní Česká republika i mezinárodní závazek vyplývající z Mezinárodní úmluvy o otroctví (č. 165/1930 Sb.) i některých dalších úmluv jako např. o širém moři (č. 92/1964 Sb.), o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví (nebyla publikována ve Sbírce zákonů), Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV), jakož i z mezinárodních dokumentů o lidských právech (srov. čl. 4 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 8 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech – č. 120/1976 Sb. a čl. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – č. 209/1992 Sb.). Těmito trestnými činy, pokud jde o děti, a trestným činem svěření dítěte do moci jiného (§ 136), je naplňována Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Trestným činem braní rukojmí podle § 141 je provedena Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.).

Důvodová zpráva k § 135:

Trestný čin obchodování s lidmi (§ 135), vznikl úpravou a rozšířením dosavadního trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku s přihlédnutím k Rámcovému rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV) a rámcovému rozhodnutí Rady EU o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii (2004/68/JHA) – srov. zejména čl. 2 písm. a), b) a čl. 5 odst. 2 písm. a), b), c). Toto rámcové rozhodnutí navazuje na Společnou akci Rady č. 97/154/JVV ze dne 24. února 1997, o opatřeních v boji proti obchodování s lidmi a pohlavnímu zneužívání dětí. Obchodování s lidmi je spojeno se závažným porušováním základních lidských práv a lidské důstojnosti a zahrnuje takové kruté praktiky, jako jsou zneužívání a podvádění bezbranných osob, používání násilí, pohrůžek, nátlaku a otroctví spojeného se zadlužením. Rozhodující krok k mezinárodní spolupráci v této oblasti představuje protokol OSN o prevenci, potírání a trestání obchodu s lidmi, zvláště se ženami a dětmi, kterým se doplňuje Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, dále též doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 11 z roku 2000, o postupu proti obchodování s lidmi – R(2000) 11 – nezávazné doporučení, týkající se též ČR, č. 16 z roku 2001, o prevenci sexuálního vykořisťování dětí – R(2001) 16 – nezávazné doporučení, týkající se též ČR.

Skutková podstata obchodování s lidmi implementuje všechny požadavky těchto mezinárodních dokumentů, přičemž rozlišuje obchodování s dětmi (osobami mladšími osmnácti let (odstavec 1), které je postihováno v každém případě, i když nebylo použito násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, ani zneužití omylu, tísně nebo závislosti, neboť děti jsou bezbrannější než dospělí, a proto hrozí u nich větší nebezpečí, že se stanou obětí obchodu s lidmi, a obchodování s osobami staršími osmnácti let, u nichž se trestní postih váže právě na použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti. V obou případech není ve smyslu této úpravy a v návaznosti na uvedené mezinárodní dokumenty relevantní souhlas osoby, která je předmětem takového obchodování, a proto i v případě, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas, je pachatel trestný ve smyslu tohoto ustanovení.

Znění, již s ohledem na shora uvedené mezinárodní dokumenty, není formulováno jen pokud jde o přeshraniční obchodování (z ciziny nebo do ciziny), ale zcela obecně, a proto se vztahuje i na vnitrostátní obchodování s lidmi. Tím toto ustanovení reaguje na situaci, že Česká republika je v rámci organizovaného zločinu zdrojovou, cílovou i tranzitní zemí pro obchodování s lidmi. Nová skutková podstata postihuje pouze obchod s lidmi, za účelem jejich vykořisťování v ní uvedenými formami, nikoli samotné vykořisťování, které je postižitelné podle obecných ustanovení.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u obchodování s lidmi jsou stanoveny tak, aby byly přísněji postiženy především případy užití lidí, s nimiž je obchodováno pro prostituci, což je klasický případ obchodování především se ženami a dětmi, také případy organizování obchodu s lidmi ze strany organizovaného zločinu, dále způsobení nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, příp. způsobení takového následku, snaha získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu.

Důvodová zpráva k § 136:

Vzhledem k obecnému vymezení skutkové podstaty obchodování s lidmi tak, že se vztahuje i na obchodování s dětmi za některým účelem vymezeným v § 135 odst. 1, byla skutková podstata obchodování s dětmi zúžena jen na svěření dítěte do moci jiného (§ 136) za účelem adopce nebo za jiným obdobným účelem (např. k pěstounské péči), neboť tato skutková podstata je privilegovanou skutkovou podstatou k ustanovení § 135, které zajišťuje podstatně přísnější postih obchodování s dětmi pro některý z účelů uvedených v odstavci 1 písm. a) až e). Tomu pak odpovídá i podstatně nižší sazba trestu odnětí svobody, včetně příslušných zvlášť přitěžujících okolností, v kterých je postihováno především spáchání členem organizované skupiny, popř. působící ve více státech, způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti a také úmysl získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu.

Důvodová zpráva k § 137 a 138:

Na trestný čin obchodování s lidmi navazuje trestný čin zbavení osobní svobody (§ 137), který osnova, pokud jde o základní skutkovou podstatu, přejímá beze změny. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v souladu s obdobnými trestnými činy doplňuje o spáchání takového trestného činu členem organizované skupiny, spácháním činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, snahou získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu atd. Také u trestného činu omezování osobní svobody (§ 138) osnova jen doplnila obdobné zvlášť přitěžující okolnosti, jako u trestného činu zbavení osobní svobody tak, aby tyto trestné činy v tomto směru na sebe navazovaly.

Důvodová zpráva k § 139:

Zavlečení (§ 139) se oproti stávajícímu znění upravuje tak, aby postihovalo nejen zavlečení do ciziny, ale i zavlečení z ciziny do České republiky, přičemž se rozšiřují obě samostatné základní skutkové podstaty (odst. 1 a 2) také o odvracení osoby od toho, aby místo svého pobytu opustila a odjela do jiného státu. Takového jednání se dopouštěli jak nacisté, tak i komunisté zejména vůči nepřátelům těchto režimů. Toto ustanovení svým novým zněním důsledně provádí článek 14 Listiny základních práv a svobod, z kterého vyplývá, že svoboda pohybu a pobytu je zaručena, a proto každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České republiky, má právo svobodně je opustit, a stejně tak i každý občan České republiky má právo na svobodný vstup na její území, přičemž občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, a dále i článek 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), podle něhož každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do vlastní země. Rovněž dítě má taková práva, a proto podle článku 11 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) jsou smluvní strany povinny činit opatření k boji proti nezákonnému přemísťování dětí do zahraničí a proti jejich nenavracení zpět. Rovněž i u této skutkové podstaty byly doplněny obdobné zvlášť přitěžující okolnosti jako u trestných činů zbavení nebo omezování osobní svobody, neboť zavlečení je speciálním těžkým případem omezování osobní svobody.

Důvodová zpráva k § 140:

Přísný postih vyžaduje též loupež (§ 140), která znamená násilný zásah do svobody rozhodování člověka spojený s úmyslem zmocnit se cizí věci. Také u této skutkové podstaty se rozšiřují okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a to především v návaznosti na spáchání trestných činů vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru, kdy si pachatelé plánující takový trestný čin velmi často opatřují loupeží zbraně, výbušniny, ale i peníze nebo jiné předměty, které pak mají sloužit nebo slouží k spáchání takového zvlášť závažného zločinu.

Důvodová zpráva k § 141 až 144:

Trestný čin braní rukojmí (§ 141) provádí Mezinárodní úmluvu proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.). Osnova s ohledem na jeho povahu a s přihlédnutím k dalším trestným činům proti svobodě zpřísňuje jeho postih v základní i kvalifikované skutkové podstatě (odst. 1 a 2) tak, aby odpovídal postihu za trestný čin loupeže a doplňuje i obdobným způsobem okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obdobným způsobem upravuje i trestné činy vydírání (§ 142) a útisku (§ 144), které subsidiárně také chrání především volnost rozhodování.

U trestného činu omezování svobody vyznání (§ 143) je podle osnovy trestné takové jednání i bylo-li činěno jen pohrůžkou jiné újmy (nikoli „těžké“), neboť omezování svobody vyznání, jako jednoho ze základních lidských práv se v praxi děje i „subtilnějšími“ metodami než fyzickým násilím či jeho hrozbou. Různé formy psychologického nátlaku jsou typické např. pro činnost patologických sekt, přičemž si lze rovněž představit takový nátlak omezující právo na vyznání v zařízeních, v nichž je omezena osobní svoboda (věznice, diagnostické ústavy nebo ústavy pro výkon zabezpečovací detence apod.). Dále jsou v tomto ustanovení doplňovány některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – spáchání tohoto činu nejméně na třech osobách nebo se zbraní.

Důvodová zpráva k § 145 a 146:

U trestného činu porušování domovní svobody (§ 145) osnova přebírá platné znění pouze s nahrazením pojmu „dům nebo byt“ nově v zákoně definovaným pojmem „obydlí“ (§ 409), který je pojmem, jenž osnova používá ve stejném smyslu i v jiných ustanoveních (srov. § 60 nebo § 166). Toto upřesnění nebude znamenat změnu v rozsahu trestní odpovědnosti za tento trestný čin, neboť pojem „dům nebo byt“ byl v praxi extenzivně vykládán ve smyslu nově definovaného obydlí (viz č. 32/1974, 1/1980 a 36/1988 Sb. rozh. tr.).

Zcela beze změny oproti platné právní úpravě osnova upravuje trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování (§ 146), jehož znění se v praxi osvědčuje a není proto důvod přistupovat k jeho změně.

Důvodová zpráva k § 147:

Dosavadní trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji je zcela nově formulován tak, aby jeho znění pokrylo všechny údaje, které zahrnují i důležité údaje o osobních poměrech jiného, které o něm byly shromážděny nejen v souvislosti s výkonem veřejné správy, ale celé veřejné moci (např. soudnictví apod.). Odstavec druhý trestného činu neoprávněného nakládání s údaji (§ 147) pak chrání osobní a věcné údaje, které pachatel získal v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, před jejich neoprávněným zveřejněním, sdělením nebo zpřístupněním třetí osobě při porušení státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti. Zásadním způsobem u tohoto trestného činu osnova doplňuje i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byly přísněji postiženy závažnější formy takového jednání.

Důvodová zpráva k § 148:

U trestného činu poškození cizích práv (§ 148) jsou pouze doplňovány zvlášť přitěžující okolnosti do příslušných kvalifikovaných skutkových podstat (odst. 2 a 3) postihující získání značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu, anebo způsobení jinému značně závažné újmy na právech nebo újmy na právech velkého rozsahu.

Důvodová zpráva k § 149:

Trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 149) je v osnově doplněn v souvislosti se zapracováním Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 12. července 2002 č. 2002/58/ES a dále v souvislosti s rozvojem počítačových sítí především o postih porušení tajemství při neveřejném přenosu počítačových dat, která jako širší pojem zahrnují i počítačové informace, a dále o nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k způsobené škodě a úmyslu získat prospěch. Namísto pojmu pracovník, který byl zrušen zákonem č. 74/1994 Sb., byl použit pojem zaměstnanec. Úprava odstavce 5 byla pak doplněna i o „osobu vykonávající komunikační činnost“, která nemusí být vždy zaměstnancem.

Důvodová zpráva k § 150:

Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 150) doplňuje ochranu, kterou zajišťuje porušování tajemství dopravovaných zpráv i na ostatní listiny a dokumenty uchovávané v soukromí, neboť článek 13 Listiny základních práv a svobod se výslovně vztahuje i na tyto písemnosti a záznamy. Toto ustanovení se týká jak písemností osobní povahy, tak i písemností profesní povahy, což je i v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který nikdy nepřipustil možnost, že by článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.) byl neaplikovatelný z toho důvodu, že by korespondence měla profesní povahu (rozsudky A-137, A-233).

Důvodová zpráva k § 151:

Trestný čin pomluvy byl po odpovídající diskusi převzat do osnovy ve znění odpovídajícím platné úpravě.

Důvodová zpráva k hlavě III – Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti –§ 152 až 160:

Tato hlava nyní upravuje všechny sexuální trestné činy, kterým společnost i s důrazem na ochranu zejména žen a dětí věnuje zvýšenou pozornost. Dosavadní trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku (§ 246 platného trestního zákona) byl začleněn do skutkové podstaty obchodování s lidmi (§ 135) v hlavě II, a proto již v hlavě III není uveden.

V hlavě III jsou obsaženy trestné činy proti lidské důstojnosti, a to jen ve sféře pohlavní. Jako trestné činy tohoto druhu se postihují jednání, která jsou v rozporu s mravními názory společnosti na sexuální vztahy. Pod společným názvem tu jsou uvedeny trestné činy, které mimo lidské důstojnosti chrání:

• svobodu rozhodování v pohlavních vztazích (§ 152 až 154, a také 155),
• nerušený mravní a tělesný vývoj dětí, který by mohl být narušen předčasnými pohlavními styky nebo jiným nevhodným jednáním (§ 155 až 157),
• morální zásadu nedovolující soulož mezi nejbližšími příbuznými (§ 160).

Předmětem útoku zde vždy mohou být jak osoby mužského, tak i osoby ženského pohlaví.

Po subjektivní stránce je třeba u všech trestných činů úmyslného zavinění.

Důvodová zpráva k § 152:

Skutková podstata trestného činu znásilnění (§ 152) je doplněna v odstavci 1 o jednání, které bylo dosud postihováno jako vydírání, přičemž zcela zjevně takové jednání patří mezi sexuální trestné činy a ani přísnost postihu takového jednání neodpovídala typové závažnosti donucení k pohlavnímu styku (pouhé nucení, aniž by k pohlavnímu styku došlo bude postihováno jako pokus podle § 21). Navíc v rámci vydírání nebylo postihováno zneužívání bezbrannosti, které je právě typické pro takové jednání. Za pohlavní styk se podle judikatury považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné soby (stejného nebo jiného pohlaví). Jde tedy o soulož, pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, (např. orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale i např. pouhé osahávání s ženy na prsou, ohmatávání genitálií muže či žen a podobně). Při tomto pojetí skutkové podstaty lze také lépe navázat na základní skutkovou podstatu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vyjadřovaly typovou závažnost jednotlivých kvalifikovaných skutkových podstat. Kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 152 odst. 2 písm. a) je i vymezení dosavadního znásilnění, kde jsou přísněji trestné určité nebezpečnější formy pohlavního styku, a to s vyšší trestní sazbou než dosud. V této souvislosti osnova upřesnila i pojem obdobného pohlavního styku jako styku provedeného srovnatelným způsobem, neboť nejde o „obdobný pohlavní styk jako soulož“, ale o provedení pohlavního styku obdobným způsobem (např. orální pohlavní styk nebo anální pohlavní styk). Proto v případě pohlavního styku uskutečněného formou soulože nebo způsobem srovnatelným se souloží, půjde vždy o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu v rámci zvlášť přitěžující okolnosti podle odstavce 2 písm. a), nikoli o jednání podřaditelné pouze pod základní skutkovou podstatu odstavce 1.

Důvodová zpráva k § 153:

Skutková podstata sexuálního nátlaku (§ 153) přejímá právní úpravu ustanovení § 243 platného trestního zákona (soulož a jiný pohlavní styk), a tuto dále rozšiřuje i na pohlavní sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, přičemž nejde jen o zneužití závislosti takové osoby, ale alternativně o zneužití její bezbrannosti nebo její závislosti. Ustanovení pak dále doplňuje ochranu proti dalším formám sexuálního zneužívání tak, aby byla zajištěna ochrana i před takovým v praxi se též vyskytujícím jednáním. Toto ustanovení je i provedením rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/SVV o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii srov. čl. 2 písm. c) i) a iii) a čl. 5 odst. 1, 2 písm. a), c). Uvedený trestný čin naplňuje rovněž požadavky návrhu Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním /PC-ES (2007) 6 E FIN/, který je aktuálně finalizován. Předmětný návrh úmluvy požaduje zavést trestní postih i u méně závažných forem sexuálního zneužívání dětí (do 18 let) v případě, že pachatel zneužije závislosti dítěte, jeho bezbrannosti (zvláštní zranitelnosti, zejména fyzického či mentálního postižení) nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Navrhovaná skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku tak umožňuje efektivně plnit závazky České republiky vůči Evropské unii a Radě Evropy.

Důvodová zpráva k § 154:

Vzhledem k tomu, že formulace skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití (§ 154) se v praxi osvědčuje, přebírá ho osnova v zásadě beze změny, pouze vzhledem k nutnosti implementace rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii se do odstavce 2 doplňuje i zneužívání svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu srov. čl. 2 písm. c) iii) a čl. 5 odst. 1, 2 písm. c). V souvislosti s úpravou hranice trestní odpovědnosti byla upravena i věková hranice dítěte, vůči němuž je možno se dopustit pohlavního zneužívání z patnácti na čtrnáct let. Touto úpravou se podstatným způsobem dětí, ale i jiných osob proti sexuálnímu zneužívání

Důvodová zpráva k § 155:

Obdobně je tomu u trestného činu kuplířství (§ 155), jehož znění bylo upraveno jen s ohledem na skutkovou podstatu obchodování s lidmi (§ 135), která není již formulována jen pokud jde o přeshraniční obchodování, ale zcela obecně, a proto se vztahuje i na vnitrostátní obchodování s lidmi. Touto úpravou se podstatným způsobem zvyšuje ochrana dětí, ale i jiných osob proti sexuálnímu zneužívání

Důvodová zpráva k § 156:

Provozování prostituce v blízkosti školy nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro návštěvu osob mladších než osmnáct let, zpravidla mravně ohrožuje mládež, a proto osnova po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 184b německého trestního zákoníku) zavádí trestní sankce i za taková jednání úpravou trestného činu prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (§ 156). Navrhované znění § 156 se vztahuje na provozování prostituce např. v blízkosti školského poradenského zařízení, školského účelového zařízení nebo zařízení školního stravování ve smyslu zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, která jsou určena pro návštěvu dětí, stejně tak jako na provozování prostituce např. v blízkosti školských ubytovacích zařízení typu domova mládeže nebo internátu nebo v blízkosti školských zařízení určených pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a pro poskytování preventivně výchovné péče podle zákona č. 109/2002 Sb. (diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, střediska výchovné péče). Skutková podstata prostituce ohrožující mravní vývoj dětí podle § 156 návrhu se dále vztahuje i na jiná než školská zařízení, která jsou určena pro návštěvu nebo pobyt dětí. Takovými zařízeními jsou např. zařízení sociálně-právní ochrany dětí ve smyslu § 39 a násl. zákona č. 359/1999 Sb. (zařízení odborného poradenství pro péči o děti, zařízení sociálně výchovné činnosti, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, výchovně rekreační tábory, zařízení pro výkon pěstounské péče) nebo některá zařízení sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb. (např. nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, domovy pro osoby se zdravotním postižením určené pro děti a mládež apod.).

Důvodová zpráva k § 157 až § 159:

Znění skutkových podstat trestného činu šíření pornografie (§ 157), výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 158) a zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 159) bylo upraveno v návaznosti na Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte proti prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografie ze dne 25. května 2000 a na Úmluvu o počítačové kriminalitě, Budapešť, ze dne 23. listopadu 2001 (článek 9). V návaznosti na tyto mezinárodní dokumenty byly také upraveny sazby trestu odnětí svobody tak, aby zajišťovaly účinný postih výroby a šíření dětské pornografie a v souvislosti s tím byly upraveny i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byl umožněn přísnější postih šíření pornografie v rámci organizovaných skupin, dále její šíření prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě (zejména Internet) nebo jiným podobně účinným způsobem atd. V samostatných skutkových podstatách pak byla upravena výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií a zneužití dítěte k výrobě pornografie. Tato ustanovení jsou i provedením rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii srov. čl. 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 5 odst. 1, 2 písm. c). V neposlední řadě bylo do skutkové podstaty výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií doplněno i kořistění z pornografického díla zobrazujícího dítě. Zvýšeně pak budou chráněny osoby mladší osmnácti let proti zneužití k výrobě pornografického díla (§ 159), poněvadž samotná výroba nemusí vždy zahrnovat zneužití takové osoby, neboť výrobou je i např. rozmnožování pornografických fotografií nebo střih a jiné zpracování takových filmů, výroba pornografických videokazet či DVD z již hotového původního materiálu atd. Dále bylo do této skutkové podstaty zahrnuto i kořistění z účasti dítěte na takovém pornografickém díle. Implementace čl. 2 písm. c) bodu ii) uvedeného rámcového rozhodnutí byla již provedena uzákoněním trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a platného trestního zákona, který v zásadě přebírá § 169 návrhu trestního zákoníku. Donucování dítěte k účasti na pornografických dílech bude vyjádřeno souběhem trestného činu podle § 159 s trestným činem znásilnění podle § 152 nebo s trestným činem sexuálního nátlaku podle § 153.

Součástí tohoto návrhu není definice pornografického díla především s ohledem na to, že posuzování tohoto pojmu nečiní v praxi potíží. Ve smyslu platné judikatury se za pornografické dílo považuje jakýkoli předmět, který zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje samotný sexuální pud. Současně takové dílo hrubě porušuje uznávané morální normy společnosti a vyvolává pocit studu. Pro pornografický charakter je rozhodující obsah celého díla, nikoli jen určitá část, výseč, kapitola, úryvek apod. Závadný obsah může být vyjádřen slovně, písemně, zvukem, obrazem, zobrazením (plošným i prostorovým) nebo i kombinací těchto způsobů. Pouhé zobrazení nahého lidského těla, např. při koupání, modelu v ateliéru nebo v exteriéru, k reklamním účelům apod., není pornografií. Za pornografii nelze považovat ani umělecké dílo, byť by zobrazovalo nejintimnější chvíle lidí, příp. i vyvolávalo sexuální vzrušení či vzbuzovalo pocit studu nebo ošklivosti. Předměty historicky cenné, byť by jinak měly pornografický charakter, sem též nelze zařadit. Předměty svou povahou určené k vědeckým, uměleckým, osvětovým cílům nelze považovat za pornografická díla (např. fotografie genitálií v učebnici soudního lékařství, osvětový film znázorňující sexuální chování lidí se zaměřením na předcházení nechtěnému těhotenství, pohlavním chorobám apod.).

Důvodová zpráva k § 160:

Skutková podstata trestného činu soulože mezi příbuznými byla upravena tak, aby se vztahovala jen na vykonání soulože s pokrevním příbuzným, neboť objektem tohoto trestného činu je morální zásada nedovolující soulož mezi nejbližšími příbuznými, která je založena na zkušenosti, že potomstvo z blízkého příbuzenství bývá ohroženo degenerací, což nehrozí u příbuzenství vzniklého adopcí. V tomto směru nelze přehlédnout ani právní úpravu osvojení, která připouští i osvojení zrušitelné, které může soud zrušit na návrh osvojence nebo osvojitele, byť jen z důležitých důvodů (§ 73 odst. 1 zákona o rodině).

Důvodová zpráva k hlavě IV – Trestné činy proti rodině a dětem – § 161 až 171:

Ochrana rodiny, dětí a mládeže vůbec je zakotvena v základních mezinárodních dokumentech a úmluvách, zejména v článku 16 Všeobecné deklarace lidských práv, článku 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) a v článku 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb.). Ochranu rodiny zakotvuje Listina základních práv a svobod, která je podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky. Podle článku 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Dne 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte, která vstoupila v platnost dnem 2. září 1990 na základě svého článku 49 odst. 1. Pro Českou republiku jako nástupnický stát ČSFR platí tato úmluva v souladu s jejím článkem 49 odst. 2 od 6. února 1991 (srov. sdělení č. 104/1991 Sb.). Další důležitou mezinárodní smlouvou, která se dotýká rodiny a mládeže, je také Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (srov. vyhlášku č. 62/1987 Sb.).

Ustanovení této hlavy poskytují trestněprávní ochranu rodině a mládeži v podstatě ve stejném rozsahu jako v platné úpravě, která se v zásadě osvědčila. Katalog trestných činů proti rodině a mládeži byl doplněn jen o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 166).

Důvodová zpráva k § 161:

Osnova přejímá zcela beze změny skutkovou podstatu trestného činu dvojího manželství (§ 161).

Důvodová zpráva k § 162:

Skutkovou podstatu opuštění dítěte rozšiřuje na opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 162), kde vedle opuštění dítěte je také postihováno opuštění svěřené osoby, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc. Tím je zajišťována trestněprávní ochrana proti opuštění u dospělé osoby, která pro stáří, nemoc, těžkou invaliditu nebo opožděný vývoj není schopna se o sebe postarat a v dané situaci si sama pomoci. Zásadním způsobem jsou upraveny také okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to nejenom z hlediska těžších následků (těžké újmy na zdraví nebo smrti), ale i v případech opuštění dítěte mladšího tří let, které vyžaduje vždy zvláštní péči, anebo dopustí-li se takového činu pachatel opětovně nebo nejméně na dvou osobách.

Důvodová zpráva k § 163 a 164:

Zanedbání povinné výživy, včetně ustanovení o účinné lítosti (§ 163 a § 164) osnova upravuje v zásadě shodně s platným zněním, neboť judikatura v této oblasti je velmi stabilizovaná a v praxi tato ustanovení nečiní žádných podstatných potíží. S ohledem na četnější požadavky na zpřísnění postihu zanedbání povinné výživy, zejména též v případech opakovaného neplnění této povinnosti, dochází k mírnému navýšení trestních sazeb v míře odpovídající celkové koncepci nového trestního zákoníku a osnova doplňuje i nový znak v podobě zvlášť přitěžující okolnosti v odstavci 3, jenž zní: „byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.“.

Důvodová zpráva k § 165:

U trestného činu týrání svěřené osoby (§ 165) osnova doplňuje jen některé zvlášť přitěžující okolnosti, které vedle přísnějšího postihu těžších následků na životě nebo zdraví charakterizují způsob spáchání tohoto trestného činu, a to je-li páchán nejméně na dvou osobách.

Důvodová zpráva k § 166:

V souladu s již v minulosti předloženými a projednávanými návrhy na úpravu tzv. domácího násilí (senátní návrh senátorky Seitlové a dalších) osnova upravuje také týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 166), neboť je třeba vyjádřit specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Týrání se bude podle osnovy týkat jak osob blízkých (§ 401), tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Pod pojmem „týrání“ soudní praxe rozumí zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společné domácnosti, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu neúměrně fyzicky nebo psychicky zatěžují apod.). K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. odstavec 2 písm. d)]. Může jít, jak již bylo naznačeno, o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Pokud jde o vymezení obytného prostoru používá návrh pojmu „společné obydlí“ a nikoli „společná domácnost“. Pojem „společné obydlí“ navazuje na pojem „obydlí“, který je vymezen v § 409, jako „dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející“. Toto vymezení pokrývá tedy mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí. Tento pojem neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah i faktické společné bydlení na základě rodinných i jiných vztahů. Naproti tomu pojem „společná domácnost“ je pojmem, který používá platný občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) např. v ustanovení § 706 a který nečiní při výkladu potíže, neboť podle § 115 občanského zákoníku „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“, což je stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, přičemž není třeba, aby všichni příslušníci domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně (např. u nezletilých dětí bude určovat společnou domácnost s některým z rodičů dohoda těchto rodičů, popř. soudní rozhodnutí). Naproti tomu o společné uhrazování nákladů nejde tam, kde osoby sice bydlí ve společném bytě, ale hospodaří se svými příjmy odděleně (např. rozvedení manželé nebo vztah nájemce a podnájemce atd.). Jde tedy o užší vymezení než pojem „společné obydlí“, které by nepokrývalo např. týrání rozvedené manželky, která může jen obtížně sehnat vlastní byt, např. pro nedostatek finančních prostředků. Podobně by tomu bylo u chudého podnájemníka apod. Z těchto důvodu je navrhován jako lépe vystihující situaci pojem „společné obydlí“. V okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby jsou použity okolnosti stejné jako v ustanovení § 165 o týrání svěřené osoby, včetně způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti z nedbalosti. Pokud by však jednání pachatele vedlo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví nebo ke smrti týrané osoby či osob, bude to možno vyjádřit i souběhem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí s těžkým ublížením na zdraví (§ 112), zejména při naplnění některé ze zvlášť přitěžujících okolností, anebo s trestným činem vraždy (§ 108). Přitom je třeba vycházet z úvahy, že při způsobení takové závažnější poruchy zdraví by kvalifikace jednání bez použití souběhu trestných činů nevystihovala plně povahu činu (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr., s. 84 až 85).

Vzhledem k tomu, že osoby uvedené v § 165, zejména děti jsou bezbrannější, je třeba jim poskytnout vyšší ochranu než osobám uvedeným v ustanovení § 166, je trestní sazba v základní skutkové podstatě podle § 166 odst. 1 mírnější. Tento rozdíl se však již stírá u jednotlivých zvlášť přitěžujících okolností, a to vzhledem k jejich povaze a totožnému vymezení, a proto jsou trestní sazby v ustanoveních § 165 odst. 2 a 3 a § 166 odst. 2 a 3 stejné.

Důvodová zpráva k § 167:

U trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 167) vychází osnova v podstatě z platného znění této skutkové podstaty, když upřesňuje pouze její název vzhledem k jejímu obsahu. Dále u tohoto trestného činu zpřísňuje trestní postih kvalifikovaných skutkových podstat při zavedení dalších okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které se vážou na těžší následky zejména na zdraví a životě (těžká újma na zdraví a smrt), a na získání značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu.

Důvodová zpráva k § 168:

U trestného činu ohrožování výchovy dítěte (§ 168), vychází v odstavci 1 osnova v podstatě z platného znění této skutkové podstaty, s tím že se odstraňují archaické výrazy „zpustnutí“) a upřesňují se jeho formy.

Důvodová zpráva k § 169 a 170:

U trestného činu svádění k pohlavnímu styku (§ 169), který byl včetně beztrestnosti dítěte (§ 170) nově upraven v souvislosti s přijetím zákona o soudnictví ve věcech mládeže, vychází osnova v podstatě z platného znění této skutkové podstaty. U trestného činu svádění k pohlavnímu styku osnova upřesňuje skutkovou podstatu tak, aby v souladu s formálním pojetím trestného činu směřovala k postihu takového jednání za účelem pohlavního uspokojení (nikoli např. k postihu malířů nebo sochařů při vytváření uměleckých děl). Vzhledem k nutnosti implementace rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii se do odstavce 2 doplňuje nová okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to spáchání tohoto činu na dítěti mladším čtrnácti let srov. čl. 2 písm. c) ii) a čl. 5 odst. 2 písm. c).

Důvodová zpráva k § 171:

Trestný čin podání alkoholu dítěti (§ 171) osnova upřesňuje v tom směru, aby postihla již opakované jednání (nikoli jen soustavné) spočívající v prodání, podání, ale i poskytnutí alkoholu k požívání, kdy pachatel dítěti jen úmyslně umožňuje požívat alkohol, aniž by mu ho přímo prodával nebo podával - a to i jen jedinému dítěti. Současně osnova také odstraňuje formulační nepřesnosti, které praxe musela překlenovat výkladem (např. záměna alkoholických nápojů za alkohol – viz § 406). Současně tím bylo znění dáno do souladu s vymezením § 171.

Důvodová zpráva k hlavě V – Trestné činy proti majetku – § 172 až 199:

Hlava pátá upravuje trestné činy proti majetku, které tvoří základ trestněprávního postihu, neboť jde o nejčastěji páchané, a z tohoto důvodu také trestané činy. Tyto trestné činy byly v období od roku 1990 poměrně často novelizované a tyto novelizace prošly z hlediska jejich účinnosti i náležitým ověřením v praxi, a proto bylo možné je v převážné většině, pokud jde o základní skutkové podstaty, zařadit bez podstatnějších změn do osnovy nového trestního zákoníku. Určitá upřesnění některých skutkových podstat (např. trestného činu zpronevěry, úvěrového podvodu, pojistného podvodu, subvenčního podvodu, poškozování věřitele, zvýhodňování věřitele, způsobení úpadku – dřívějšího předlužení apod.) navazují na praktické zkušenosti z jejich aplikace. Zásadním způsobem byly pak upřesněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby navazující na základní skutkové podstaty jednotlivých majetkových trestných činů tak, aby postihly zásadně všechna typově závažnější jednání, která se v praxi obvykle vyskytují, ať už jde o způsob jednání, těžší následky či některé zvláštní okolnosti typických, v praxi se vyskytujících případů.

Důvodová zpráva k § 172:

U trestného činu krádeže (§ 172) je oproti platnému znění v rámci základní skutkové podstaty postihováno, bez ohledu na výši způsobené škody, zmocnění se cizí věci, došlo-li k němu na území, na němž byla provedena evakuace, tedy v místě, kde je z tohoto důvodu velmi ztížena ochrana majetku, přičemž pachatel zde využívá této situace a projevuje zvláštní bezohlednost, která si zaslouží přísnější postih. Zásadní zpřísnění pak v tomto směru zavádí odstavec 4 písm. b), jestliže pachatel spáchal trestný čin krádeže za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, čímž se reaguje na takové trestné činy páchané v minulosti zejména při povodních. Recidiva ve formě odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech je pak znakem přísněji trestné samostatné skutkové podstaty krádeže podle § 172 odst. 2. V souvislosti s tím se v odstavci 3 používá pojem větší škody (50 000 Kč), kterou zákon sice v platné úpravě definuje, ale pro vymezení výše škody u majetkových trestných činů ji vůbec nepoužívá (tomu odpovídá i přísnější sazba - dosud škoda nikoli malá se sazbou šest měsíců až tři léta a nyní větší škoda se sazbou jeden rok až pět let). Tím bude zajištěno i náležité odstupňování postihu krádeží vzhledem k výši škody, kdy rozhodující hranice budou 5 000, 50 000, (doposud 25 000), 500 000 a 5 000 000 Kč.

Důvodová zpráva k § 173:

U trestného činu zpronevěry (§ 173) je rozšíření této skutkové podstaty i na zpronevěření svěřené jiné majetkové hodnoty (např. pohledávky nebo některého z nehmotných statků). Stejná úprava nebyla však provedena u trestného činu krádeže s přihlédnutím k tomu, že zmocnění se jiné majetkové hodnoty je jen obtížně představitelné a zpravidla takové jednání bude naplňovat znaky trestného činu podvodu (§ 176) popř. s použitím ustanovení § 396. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zde byly doplněny obdobným způsobem jako u trestného činu krádeže.

Důvodová zpráva k § 174 a 175:

Trestné činy neoprávněného užívání cizí věci (§ 174) a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 175) osnova přebírá, pokud jde o základní skutkové podstaty, bez zásadnějších změn. U těchto trestných činů osnova zavádí i další zvlášť přitěžující okolnosti, a to u všech skutkových podstat spáchání činu členem organizované skupiny a u neoprávněného užívání věci i spáchání činu osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného nebo škody velkého rozsahu. U trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 175) byly pak doplněny i další zvlášť přitěžující okolnost, a to způsobení škody velkého rozsahu.

Důvodová zpráva k § 176:

Také u trestného činu podvodu (§ 176), který je jinak v základní skutkové podstatě přebírán osnovou beze změny, jsou stanoveny obdobné přitěžující okolnosti jako u trestných činů krádeže, zpronevěry nebo i neoprávněného užívání cizí věci, tak aby tím byly vyjádřeny typově závažnější případy.

Důvodová zpráva k § 177 až 178:

Osnova zachovává zvláštní typy podvodů, které dále vzhledem k zkušenostem praxe doplňuje a propracovává. Tato zvláštní úprava pojistného a úvěrového podvodu je odůvodněna tím, že takové jednání, které tyto skutkové podstaty trestají je jen obtížně postižitelné podle obecné skutkové podstaty podvodu, přičemž jak ukázaly zejména devadesátá léta minulého století má jednání jimi postihované, které se dotýká zvláště činnosti pojišťoven a bank, dalekosáhlé důsledky pro ekonomiku republiky jako celku.

U těchto speciálních trestných činů pojistného podvodu (§ 177), úvěrového podvodu (§ 178) a dotačního podvodu (§ 179), který byl pro svou zvláštní a rozdílnou povahu od úvěrového trestného činu upraven samostatně, byly provedeny zásadnější změny než jen obdobně vymezené zvlášť přitěžující okolnosti. Trestný čin dotačního podvodu byl mimo dotací a subvencí výslovně rozšířen i na návratné finanční výpomoci a příspěvky. U úvěrového podvodu byla pak do odstavce 1 doplněna i slova „při čerpání úvěru“, neboť některé úvěrové smlouvy vážou čerpání úvěru na splnění určitých podmínek. Z hlediska typové závažnosti byla odlišena i skutková podstata úvěrového podvodu podle § 178 odst. 2, kde není rozhodující způsobení škody, ale naopak použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu. Obdobně je tomu pak u dotačního podvodu podle § 179 odst. 2. Formulace pojistného podvodu byla pak upřesněna s ohledem na zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, který nezná pojem „sjednávání pojistné smlouvy“ a zásadně používá sousloví „uzavírání pojistné smlouvy“ a „změna pojistné smlouvy“, přitom vznikaly někdy pochybnosti, zda pod sjednávání smlouvy lze zahrnout i její změnu. Podobně je tomu i s pojmem „likvidace pojistné události“, jenž je definován v zákonu o pojišťovnictví a který nahrazuje sousloví „při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy“, přičemž nový pojem vyjadřuje i skutečnost, že uvedení nepravdivých údajů se týká celého procesu likvidace, nikoli jen jeho části. Pojem „ plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění“ pokrývá jak plnění na základě pojistné smlouvy, tak i na základě jiného důvodu. To se týká např. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož musí Česká kancelář pojistitelů plnit v případech vymezených zákonem poškozeným, aniž existuje pojistná smlouva. Navrhované ustanovení také umožňuje postihovat i osoby, které nejsou přímými účastníky pojistného vztahu, ale jsou typickými subjekty dopouštějícími se této trestné činnosti (např. zmocněnce účastníků, příp. další osoby podílející se zejména na likvidaci nebo uplatnění práva na pojistné nebo jiné obdobné plnění).

Důvodová zpráva k § 180:

U trestného činu provozování nepoctivých her a sázek podle § 180 zavádí osnova jen příslušné nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byly náležitě postiženy typově závažnější v praxi se vyskytující případy.

Důvodová zpráva k § 181:

U trestného činu podílnictví (§ 181) bylo v souladu s požadavky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů, zejména z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (č. 33/1997 Sb.), Společné akce Rady 1998/699/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (31998E0699), Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (32001F0500) a doporučení Výboru expertů Rady Evropy k hodnocení opatření proti praní špinavých peněz (PC-R-EV) znění skutkové podstaty doplněno tak, aby se tento trestný čin vztahoval nejen na věci nebo jiný majetkový prospěch získaný trestným činem spáchaným v České republice, ale i na věci nebo jiný majetkový prospěch získaný trestným činem v cizině.

Sazba u základní skutkové podstaty trestného činu podílnictví (§ 181) byla upravena v základní skutkové podstatě v souladu s článkem 2 Rámcového rozhodnutím Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (32001F0500), který stanoví, aby za závažné trestné činy vymezené v Úmluvě Rady Evropy z roku 1990 o praní špinavých peněz, vysledování, zajištění a propadnutí výnosů z trestné činnosti bylo možné uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky. Vzhledem k tomu, že však taková věc nebo výnos může pocházet z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bylo obdobně jako v § 327 odst. 1 stanoveno, že bude-li takový čin spáchán „ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším“.

Důvodová zpráva k § 182:

Také u trestného činu podílnictví z nedbalosti (§ 182) bylo v souladu s požadavky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů uvedenými u § 181 doplněno znění této skutkové podstaty tak, aby se tento trestný čin vztahoval nejen na věci nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem spáchaným v České republice, ale i na věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem v cizině.

Důvodová zpráva k § 183 a 184:

U trestného činů legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 183) bylo v souladu s požadavky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů uvedenými u § 181 doplněno znění této skutkové

podstaty tak, aby se tento trestný čin vztahoval nejen na věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem spáchaným v České republice, ale i na věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem v cizině.

Sazba u základní skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 183) byla upravena v základní skutkové podstatě v souladu s článkem 2 Rámcového rozhodnutím Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (32001F0500), který stanoví, aby za závažné trestné činy vymezené v Úmluvě Rady Evropy z roku 1990 o praní špinavých peněz, vysledování, zajištění a propadnutí výnosů z trestné činnosti bylo možné uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky. Vzhledem k tomu, že však taková věc nebo výnos může pocházet z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bylo obdobně jako v § 327 odst. 1 stanoveno, že bude-li takový čin spáchán „ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším“.

Nově návrh upravuje samostatnou skutkovou podstatu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 184), kterou, pokud jde o její obsah, přejímá z platného trestného činu podílnictví z nedbalosti podle § 252 odst. 2, včetně navazujících okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které upravuje obdobně jako v § 182.

Důvodová zpráva k § 185 až 188:

V podstatě beze změny v základních skutkových podstatách oproti platnému znění trestního zákona upravuje osnova trestné činy lichvy (§ 185), kde je pouze doplněno zneužití i lehkomyslnosti, dále zatajení věci (§ 186), kde byla v rámci návaznosti na trestný čin zpronevěra doplněna vedle věci jiná majetková hodnota, jakož i porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 187) a porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 188), kde nedbalost vědomá je nahrazena nedbalostí hrubou ve smyslu § 16 odst. 2. U trestných činů lichvy a zatajení věci jsou pak doplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obdobně jako je tomu u ostatních majetkových trestných činů.

Důvodová zpráva k § 189 až 194:

U tzv. úpadkových deliktů – poškození věřitele (§ 189), zvýhodnění věřitele (§ 190), způsobení úpadku (§ 191 – dřívější „předlužení“), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 192), pletichy v insolvenčním řízení (§ 193) a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 194 – dříve zařazené do „poškozování věřitele“) byly provedeny jen dílčí změny upřesňující a doplňující dikci těchto ustanovení, a to i v návaznosti na přijetí nových právních předpisů (§ 192 a 193).

Nejpodstatněji bylo změněno a doplněno poškození věřitele (§ 189), kde mimo již zmíněného osamostatnění skutkové podstaty, nyní nazvané porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 194), byly doplněny další, v praxi se vyskytující formy jednání, které je třeba také postihnout jako poškozování věřitele (postoupení své pohledávky, anebo převzetí dluhu jiného, zatížení věci, která je předmětem závazku, nebo její pronajmutí, a předstírání nebo uznání práva nebo závazku ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, nebo předstírání splnění závazku). Vzhledem k tomu, že v regulatorním prostředí nového insolvenčního práva, v němž dlužník ve dvou ze třech možných způsobů řešení úpadku (v reorganizaci a oddlužení) neztrácí kontrolu nad svým majetkem, doplňuje se do skutkové podstaty i předstírání úpadku nebo hrozícího úpadku, kterými se může dlužník zbavit podstatného rozsahu svých závazků. Z toho vyplývá i předpoklad, že dlužníci budou motivováni k pokusům zneužít reorganizaci nebo oddlužení v neprospěch svých věřitelů. U poškozování věřitele podle odstavce 2 je skutková podstata rozšířena i na případy, kdy k majetku dlužníka je uplatněno sice existující právo nebo pohledávka, ale ve vyšší výši či lepším pořadí, než jaké skutečně má.

Vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu a s přihlédnutím k formulaci ostatních majetkových trestných činů byly do skutkových podstat trestných činů poškozování věřitele a zvýhodňování věřitele doplněny spodní hranice škody nikoli malé (25 000 Kč), která s ohledem na tento druh trestné činnosti tvoří spodní hranici trestní odpovědnosti za tyto trestné činy, jež je podobně jako u daňových deliktů vyšší než u klasických majetkových trestných činů, např. krádeže, zpronevěry, podvodu apod. (škoda nikoli nepatrná – 5 000 Kč). Trestné činy zvýhodňování věřitele a způsobení úpadku byly rozšířeny na oba úpadkové stavy, tedy jak na předlužení, tak i na platební neschopnost, když pro dosavadní zúžení pouze na jeden tento stav (navíc u každé této skutkové podstaty jiný) není logický důvod.

U trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 192), který byl mezi majetkové trestné činy přesunut z trestných činů hospodářských, byla provedena úprava znění této skutkové podstaty vzhledem k přijetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Nově nebude již trestně sankcionována povinnost podat insolvenční návrh (§ 98 insolvenčního zákona), neboť v pojetí nové úpravy úpadkového práva by tato hrozba trestním postihem působila proti tendenci motivovat dlužníka ke včasnému řešení krizové situace především pozitivně. Namísto trestní úpravy zavedla totiž nová úprava sankce soukromoprávní povahy (srov. § 98 a násl. insolvenčního zákona), které směřují ve prospěch věřitelů dlužníka, kteří jsou porušením povinnosti podat návrh zpravidla nejvíce postiženi. To je i v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, podle níž soukromoprávní vztahy je třeba primárně řešit mimo trestními prostředky (podobně bylo nedávno postupováno i v SRN). Ohledně vymezení insolvenčního správce a insolvenčního řízení viz § 404.

Nový trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 194), který byl dříve nesystémově zařazen do poškozování věřitele, byl při nové úpravě rozšířen na všechna prohlášení o majetku před státními orgány činěná na základě zákonné povinnosti a navíc, pokud jde o formy jednání popsané ve skutkové podstatě, i na vyhýbání se takové zákonné povinnosti, které se v praxi také poměrně často vyskytuje.

Důvodová zpráva k § 195:

Do poškození cizí věci podle § 195 bylo jako samostatná skutková podstata (odstavec 2) zařazeno poškození cizí věci postříkáním, pomalováním či popsáním barvou nebo jinou látkou (tzv. sprejerství), které na rozdíl od základní skutkové podstaty podle odstavce 1 není vázáno na dosažení škody nikoli nepatrné, ale je svou povahou poškozováním cizí věci, a které bylo dosud upraveno v samostatném ustanovení. Upraveny byly také okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to v souladu s ostatními majetkovými trestnými činy.

Důvodová zpráva k § 196:

Trestný čin zneužívání vlastnictví osnova přebírá z platné právní úpravy s tím, že konkrétně specifikuje „jiný důležitý zájem“ a zároveň omezuje trestní postih pouze na případy, kdy hodnota takové věci dosáhne hranice větší hodnoty, tj. minimálně  částky 50 000 Kč, aby nedocházelo k používání trestněprávní represe mimo princip subsidiarity, který osnova důsledně i v tomto případě respektuje.

Důvodová zpráva k § 197 až 199:

Skutkové podstaty trestných činů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§ 197) a opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 198) jsou v osnově upraveny na základě Úmluvy o počítačové kriminalitě, Budapešť, ze dne 23. listopadu 2001, kdy bylo třeba zapracovat zejména články 2 až 11, které stanoví kriminalizaci nezákonného získání přístupu k počítačovému systému, nezákonného odposlechu počítačového systému technickými prostředky, neoprávněného poškození, vymazání, snížení kvality, pozměnění nebo potlačení počítačových dat, která jako širší pojem zahrnují i počítačové informace, omezování funkčnosti počítačového systému pomocí manipulace s počítačovými daty, počítačového padělání, dále výrobu, prodej, opatření za účelem použití, držení, dovoz, distribuci a zpřístupňování zařízení, která jsou vytvořena nebo uzpůsobena k páchání uvedených trestných činů podle článků 2 až 5 uvedené Úmluvy, nebo přístupových hesel, kódů a podobných počítačových dat, pokud má pachatel v úmyslu tato zařízení nebo kódy použít ke spáchání uvedených trestných činů podle článků 2 až 5 uvedené Úmluvy atd. V souvislosti s tím osnova na základě požadavků z praxe upravuje i trestný čin poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti podle § 199.

Důvodová zpráva k hlavě VI – Trestné činy hospodářské – § 200 až 238:

Trestné činy hospodářské tvoří významnou součást trestního zákoníku i v demokratické společnosti založené, pokud jde o ekonomiku, na tržním hospodářství, neboť je třeba zajistit adekvátní trestněprávní ochranu ekonomiky před trestnou činností, a tím i ochranu nového hospodářského mechanismu a systému ekonomických vztahů. Hospodářské zájmy jsou chráněny i v dalších hlavách zvláštní části trestního zákona, zejména v hlavě páté, jestliže tu je výrazný prvek majetkové škody, a v hlavě deváté, pokud je tu úmysl poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky.

V oblasti hospodářských trestných činů je však třeba zvláště uplatňovat zásadu pomocné úlohy (subsidiarity) trestní represe, a proto se zásahy státu pomocí trestněprávních prostředků omezují v podstatě na:

1. postih pro nesplnění povinností vůči státu, zejména finančních (daňových, celních, devizových atd.),
2. postih pro nedodržení důležitých předpisů vymezujících rámec podnikání a závazná pravidla podnikání, včetně zajištění rovnosti na trhu (neoprávněné podnikání, porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi, porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, porušování závazných pravidel hospodářského styku apod.),
3. postih různých jednání podvodného charakteru (poškozování spotřebitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě apod.),
4. ochranu tajemství obchodních informací a účetní evidence (zneužívání informací v obchodním styku, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění atd.),
5. ochranu měny a závazků vyplývajících z mezinárodních smluv a úmluv (padělání a pozměnění peněz, průmyslová práva, autorské právo, poškozování finančních zájmů Evropských společenství apod.).

Hlava šestá zvláštní části se člení na čtyři díly:

• Díl první – Trestné činy proti měně a platebním prostředkům,
• Díl druhý – Trestné činy daňové, poplatkové a devizové,
• Díl třetí – Trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou,
• Díl čtvrtý – Trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu.

Důvodová zpráva k § 200:

Osnova přejímá základní skutkovou podstatu padělání a pozměnění peněz (§ 200) z platného trestního zákona pouze s nutnými upřesněními, neboť jde o osvědčenou skutkovou podstatu, jejíž aplikace je v praxi již zažitá a podpořená bohatou judikaturou. Proto jsou u tohoto trestného činu v odstavci 1 vedle upřesnění způsobů páchání doplněny jen prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, které také vyžadují obdobnou ochranu jako samotné peníze, a také další zvlášť přitěžující okolnosti, a to spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a spáchání takového činu ve velkém rozsahu. V návaznosti na snížení maximálních trestních sazeb u majetkových deliktů, se také snižuje nejvyšší trestní sazba ve čtvrtém odstavci, taky by i tento nejpřísněji trestný hospodářský delikt zachovával relaci k trestným činům proti životu a zdraví.

Toto ustanovení se týká i peněz dosud nevydaných, ale pro peněžní oběh v budoucnu určených (např. nové vzory bankovek dosud neuvedené do oběhu, nové měny, jež začnou brzo platit apod.), a to případně i za použití ustanovení o přípravě (srov. odstavec 5 § 200). Taková trestní ochrana je požadavkem předpisu Evropské unie.

Obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo ochranného opatření zabrání věci, které vyžaduje uvedené Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie upravují obecná ustanovení § 70 odst. 3 a § 99 odst. 3.

Důvodová zpráva k § 201:

V souladu s Rámcovým rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2001/413/JVV o boji proti podvodům a padělání v oblasti bezhotovostních platebních prostředků osnova zavádí novou skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Z důvodu návaznosti pak upravuje v jednom ustanovení jak neoprávněné opatření (dosud § 249b platného trestního zákona), tak i padělání a pozměnění, které bylo upraveno jen odkazem ve společném ustanovení v § 143 platného trestního zákona.

Především je třeba uvést, že osnova nepředpokládá trestní postih nikoli příliš závažného jednání, kdy si jiná osoba v dohodě s držitelem např. platební karty takový platební prostředek opatří či jej po určitou dobu přechovává za účelem výběru hotovosti z bankomatu apod., neboť sice se nejedná o oprávněné opatření nebo přechovávání, když na platebním prostředku bývá výslovně uvedeno, že držitel nesmí prostředek svěřit jiné osobě, ale není třeba jeho trestního postihu. Proto nahrazuje pojem „neoprávněně opatří“ pojmem „bez souhlasu oprávněného držitele (obecné ustanovení o svolení poškozeného podle § 30 na to nelze aplikovat s ohledem na to, že poškozený musí být podle tohoto ustanovení oprávněn rozhodovat o dotčených zájmech „bez omezení“, přičemž zde je zpravidla uvedeno shora uvedené omezení ze strany banky).

U neoprávněného opatření platebního prostředku osnova oproti původnímu neoprávněnému držení platební karty (srov. § 249b platného trestního zákona) rozšiřuje trestněprávní ochranu z platební karty i na další platební prostředky jiného, přičemž současně provádí plnou transpozici Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2000/413/JHA, a proto mimo neoprávněného opatření sobě nebo jinému zavádí i trestněprávní postih dalších jednání, a to zpřístupnění, přijetí a přechovávání platebního prostředku. Pojem „zpřístupnit“ není totožný s pojmem opatřit. Zatímco „opatření“ je spojováno s hmatatelnými předměty, pojem „zpřístupnění“ vyjadřuje i elektronickou podobu (např. na internetu), a to popřípadě i ve formě poskytnutí potřebných prostředků (např. návodu) v elektronické podobě na internetových stránkách atd. „Přijetí“ platebního prostředku zahrnuje úmyslné převzetí takového platebního prostředku osobou, která s ním nakládá při placení nebo zúčtování, jako např. jednání prodavače, který úmyslně přijme nepřenosnou platební kartu jiného zpravidla v dohodě s osobou, která ji předkládá při placení zboží nebo služby. Dále jsou v tomto ustanovení jednotlivé platební prostředky demonstrativně vypočítávány, a to proto, že se jednotlivé typy platebních prostředků používaných v bezhotovostním platebním styku stále rozšiřují (nemůže tedy obsahovat jejich taxativní výčet). Použití těchto platebních prostředků bude vyjádřeno souběhem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 201 a příslušného majetkového trestného činu, zpravidla trestného činu podvodu podle § 178.

S ohledem na rozvoj používání platebních prostředků a jejich nové typy se ukázalo potřebným upravit i zvláštním způsobem oproti penězům i jejich padělání a pozměňování, neboť má své zvláštní rysy dané právě povahou platebních prostředků a možnostmi jejich padělání v rámci bezhotovostního platebního styku. Za padělání platebního prostředku bude třeba mimo kompletního vyhotovení platebního prostředku považovat i jakýkoli jiný způsob padělání včetně všech napodobenin platebních prostředků (např. bílá platební karta s magnetickým proužkem). U padělaných platebních prostředků je upraveno i jejich použití, což je obdobou udání peněz jako pravých nebo platných (odstavec 3).

Obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo ochranného opatření zabrání věci, které vyžaduje uvedené Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie upravují obecná ustanovení § 70 odst. 3 a § 99 odst. 2.

Důvodová zpráva k § 202 a 203:

Osnova přejímá skutkovou podstatu udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 202) z platného trestního zákona, neboť jde o osvědčenou skutkovou podstatu, jejíž aplikace je v praxi již zažitá a podpořená bohatou judikaturou.

Skutková podstata trestného činu výroby a držení padělatelského náčiní (§ 203) je v návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků (2001/413/JVV), pokud jde o formy páchání, doplněna obdobně jako u trestného činu padělání a pozměňování peněz, a pokud jde o jednotlivé prostředky používané k padělání nebo pozměňování peněz, prvků sloužících k ochraně peněz proti padělání nebo platebních prostředků, platebních prostředků a při použití § 205 i cenných papírů je vedle nástroje nebo jiného předmětu určeného k padělání nebo pozměňování peněz doplněn i počítačový program a pomůcka určená k takovému padělání nebo pozměnění.

Důvodová zpráva k § 204:

Osnova zavádí, v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2000/383/JVV), ve znění Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2001, kterým se mění Rámcové rozhodnutí Rady 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2001/888/JVV), novou skutkovou podstatu neoprávněné výroby peněz (§ 204), neboť v souvislosti s měnovými opatřeními a stále důležitější rolí měny ve vztazích mezi státy a zejména ve vazbě na univerzální platidlo zavedené v Evropské unii v podobě eura, je nezbytně nutné zajistit odpovídající trestněprávní postih i takových forem jednání, která narušují měnovou stabilitu výrobou peněz, s použitím zařízení nebo materiálů k výrobě peněz určených a držených v souladu se zákonem. Na rozdíl od skutkové podstaty podle § 200 jde z technického hlediska o výrobu peněz „pravých“, tj. peněz vyrobených osobami jinak k výrobě peněz oprávněných na zařízeních, která jsou k výrobě bankovek určena a z materiálů, které se k výrobě pravých peněz používají. Porušeno je pouze právo příslušných institucí výrobu peněz zadávat a vyrobené peníze uvádět do oběhu.

Toto ustanovení se týká i peněz dosud nevydaných, ale pro peněžní oběh v budoucnu určených (např. nové vzory bankovek dosud neuvedené do oběhu, nové měny, jež začnou brzo platit apod.), a to případně i za použití ustanovení o přípravě (srov. odstavec 5 § 200). Taková trestní ochrana je požadavkem předpisu Evropské unie.

Obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo ochranného opatření zabrání věci, které vyžaduje uvedené Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie upravují obecná ustanovení § 70 odst. 3 a § 99 odst. 2.

Důvodová zpráva k § 205:

V souladu se speciální úpravou trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebních prostředků (§ 201) a v návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2001/413/JVV o boji proti podvodům a padělání v oblasti bezhotovostních platebních prostředků osnova ponechává jinak v podstatě bez zásadních změn společné ustanovení (§ 205), které bude poskytovat ochranu proti padělání penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským, tuzemským a zahraničním cenným papírům.

Důvodová zpráva k § 206:

Ustanovení o ohrožování oběhu tuzemských peněz bylo k návrhu České národní banky převzato do trestního zákoníku s úpravou spočívající ve vypuštění dosavadního odstavce 2 písm. b), který sankcionoval „shromažďování drobných tuzemských peněz bez hospodářské potřeby“.

Důvodová zpráva k § 207:

Ustanovení o trestných činech daňových, poplatkových a devizových chrání zájem státu na řádném vyměření a odvedení daní a poplatků a v oblasti devizové zájem státu na vývoji platební bilance, pokud bezprostředně ohrožuje platební schopnost vůči zahraničí nebo vnitřní měnovou rovnováhu České republiky. Osnova v podstatě přejímá osvědčenou právní úpravu těchto trestných činů z platného trestního zákona s určitými upřesněními těch skutkových podstat, jejichž používání činí v praxi aplikační problémy.

U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 207) je dosud legislativně oddělená samostatná skutková podstata sankcionující vylákání povinné výhody na některé z povinných plateb (§ 148 odst. 2 platného trestního zákona, ve znění zák. č. 253/1997 Sb.) převedena do základní skutkové podstaty obsahující klasické zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (odstavec 1), čímž je odstraněna dosavadní nemožnost sčítat vylákanou výhodu na povinné platbě se zkrácením daně, poplatku nebo podobné povinné platby. To má význam jak z hlediska naplnění základní skutkové podstaty (viz větší rozsah), tak i z hlediska naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ( viz značný rozsah a velkého rozsahu), kde je možno při navrhované úpravě bez problémů sčítat rozsah vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb a rozsah zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby. Je tak odstraněno např. u daně z přidané hodnoty zvýhodnění těch pachatelů (často v důsledku jen náhodných okolností), u kterých v důsledku jejich jednání týkajícího se uplatňování odpočtů, převýšil nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu, a v důsledku toho vznikl tzv. nadměrný odpočet, který je potřeba považovat za daňovou výhodu a nikoli za zkrácení daně. Dále je do této skutkové podstaty doplněno i krácení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které sem logicky patří (srov. i § 208 – dosavadní § 147 platného trestního zákona). Úřední uzávěrou se rozumí zvláštní způsob zajištění zboží či zařízení (např.pečetící páskou).

Důvodová zpráva k § 208 a 209:

Ve vymezení skutkové podstaty neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 208) jsou upřesněny základní pojmy vymezující dosavadní pojmy „plátce“ a „poplatníka“ tak, aby byly v souladu nejen s daňovými předpisy, ale i s předpisy upravujícími pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění [srov. zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (zejména § 3 a § 8 odst. 1), a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zejména § 4 a § 8 odst. 4)]. Jinou osobou se rozumí například poplatník- fyzická osoba, kterému je plátcem daně stržena a odvedena tzv. srážková daň.

Zařazení úrazového pojištění zaměstnanců do odstavce 2 § 208 navazuje na zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, přičemž okruh pojištěných osob je vymezen v § 3 tohoto zákona. I když placení pojistného za zaměstnance je uložena zaměstnavateli, výše a placení pojistného se stanoví procentní sazbou z úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v rozhodném období. Vzhledem ke konstrukci výše a placení pojistného jde o situaci podobnou, byť nikoli zcela stejnou, neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které je upraveno v odstavci 1.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti (§ 209) osnova přejímá z platné právní úpravy beze změny.

Důvodová zpráva k § 210:

U trestného činu nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 210) osnova upřesňuje vyměření daně na „stanovení daně“, neboť pojem „vyměření daně je v rámci daňového procesu používán jen pro prvotní stanovení daně, přičemž tato může být i doměřována. Dále se upřesňuje i ohrožení vymáhání daně od jiného daňového dlužníka, čímž se vylučuje ohrožení vymáhání daně ze strany osoby, která nesplnila oznamovací povinnost. Dále se rozšiřuje pouze možnost ukládat alternativní tresty (trest zákazu činnosti a peněžitý trest) k trestu odnětí svobody.

Důvodová zpráva k § 211 a 212:

Skutkovou podstatu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (§ 211) osnova rozšiřuje v souladu s požadavky praxe i na kontrolní pásky nebo jiné předměty k označení zboží pro daňové účely tak, aby i ohledně těchto důležitých předmětů pro daňové účely byla zajištěna trestněprávní ochrana při jejich nezákonném užití nebo jiném nakládání. Podle § 148a odst. 1 alinei druhé platného trestního zákona je trestným činem uvádění do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely v rozporu s právním předpisem, tj. v rozporu se zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění dalších předpisů, zejména zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu. Tento zákon jako správní delikt postihuje vedle prodeje neoznačených cigaret i skladování takových cigaret, jímž se rozumí i skladování v dopravních prostředcích, a to při přepravě (viz § 8 odst. 10 cit zák.). Zjištění skladování a přeprava neoznačených cigaret je v praxi frekventovanější než zjištění jejich prodeje či jiného způsobu uvádění do oběhu. Samotné skladování či přepravování však dosud nebylo trestné podle § 148a platného trestního zákona, přestože představuje pro společnost stejné ohrožení, jako je uvádění do oběhu. Proto osnova tento nedostatek odstraňuje. Okolnosti podmiňující použití vyšš&iacut